Z historie skanzenu ...

Muzea v přírodě v českých zemích

Výstavba muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici není počin náhodný ani ojedinělý, ale systematicky navazuje na celou řadu starších aktivit regionálního významu. Na jejich formování měla zásadní vliv Národopisná výstava českoslovanská, která se uskutečnila roku 1895 v Praze. Součástí výstavních expozic bylo i několik souborů lidových staveb, jenž byly vybaveny nábytkem, předměty denní potřeby i figurínami v krojích představujícími život venkovského obyvatelstva. Výstava se stala trvalým odkazem a mírou naplnění věcí pro celou řadu následovníků z řad laické i odborné veřejnosti.

V průběhu první poloviny 20. století byla takových pokusů celá řada a s výjimkou počinu rožnovského Muzejního spolku zůstaly všechny pouze na papíře. Hlavní období budování národopisných muzeí v přírodě u nás, ale i v celé Evropě, nastalo teprve po druhé světové válce. S odkazem na rezoluci ICOM zveřejněnou v roce 1956, v níž bylo budování národopisných muzeí v přírodě označeno za účinnou formu komplexního kulturně vzdělávacího působení, svolalo ministerstvo školství a kultury celostátní poradu Ochrana památek lidové architektury a budování národopisných muzeí v přírodě. Jednání se uskutečnila v roce 1958 v Rožnově pod Radhoštěm za účasti pracovníků ČSAV, univerzitních i muzejních pracovišť. Přestože postoj ministerstva zůstal nadále s píše rezervovaný, odstartovala porada celou řadu aktivit, jejichž realizátorem byla Památková péče, ale také muzejní a akademická pracoviště. Nakonec i výstavba areálu MVJVM byla uskutečněna jako součást širší vize Krajského střediska památkové péče, zahrnuté do Programu ochrany památek lidové kultury v Jihomoravském kraji, schválené v roce 1972.

Příprava projektu výstavby areálu

Myšlenka založit při strážnickém Krajském středisku lidového umění, předchůdci dnešního Národního ústavu lidové kultury, národopisné muzeum v přírodě, začala dozrávat v druhé polovině 60. let 20. století. V této době mělo pracoviště vedené V. Volavým za sebou víc než desetiletí plodné práce, zpočátku zaměřené víceméně na organizaci Mezinárodního folklorního festivalu, s příchodem výrazné osobnosti etnografa PhDr. Josefa Tomeše rozšířené o odbornou a publikační činnost. Z jeho podnětu vznikl plán sbírkotvorné činnosti zaměřený na dokumentaci lidového umění a souběžně s nimi rozsáhlý projekt terénního výzkumu sociální kultury a zvyků. Nespornou osobní zásluhu měl na založení etnografického časopisu Národopisné aktuality, kolem něhož se od roku 1964 shromáždila kvalitní redakční rada složená z významných osobností oboru. Mezi nimi bychom našli i PhDr. Václava Frolce, PhDr. Josefa Jančáře a jiné, kteří měli k lidovému stavitelství a myšlence muzea v přírodě velice blízko.

Příprava teoretického modelu Muzea vesnice jihovýchodní Moravy započala již v roce 1968 a jejím řešením byli pověřeni PhDr. Václav Frolec z katedry etnografie brněnské univerzity a Ing. arch. Otakar Máčel z Krajského památkového střediska. Přímo ve Strážnici se výzkumem zabýval PhDr. Josef Tomeš a čerstvý absolvent brněnské etnografie Jan Souček, přijatý právě s ohledem na nově vznikající muzeum. Z jejich společné práce a výzkumu v terénu postupně vznikl ucelený projekt, který s ohledem na dobový kontext a právě probíhající teoretickou diskusi mezi muzejníky a památkáři musel řešit nejen výstavbou muzea v přírodě, ale též jeho vztah k ochraně památek lidového stavitelství v regionu. Právě vypracování koncepce ochrany památek lidové hmotné kultury v Jihomoravském kraji, kterou v roce 1972 přijalo vedení jihomoravského KNV v Brně, se stalo odrazovým můstkem pro předložení projektu a jeho schválení v následujícím roce.

Projekt se zpočátku ubíral různými směry kombinujícími muzejní i památkářská hlediska, jedna z variant dokonce uvažovala o územním a institucionálním provázení muzea a památkově chráněných areálů Starého města a petrovských Plžů.  Ani samotné prostorové řešení muzea nevzniklo jednorázově, ale postupem času bylo připraveno několik různých variant, počínaje jediným areálem členěným podle vědecké typologie lidových staveb, až po vzájemně oddělené areály regionálních typů lidového domu. S ohledem na etnografické členění jihovýchodní Moravy a její stavební tradici byly do připravovaného konceptu muzea zařazeny všechny výraznější etnografické regiony a jejich podoblasti. V plné šíři projektu se uvažovalo o areálu moravských Kopanic, přechodné oblasti luhačovického Zálesí, uherskobrodského Dolňácka, Horňácka, strážnického Dolňácka, Podluží, Kyjovska a hanáckého Slovácka, které měl doplňovat areál vodních technických staveb, vinohradnických lisoven, sklepů a areál lučního hospodářství. Záměrem přitom nebylo vytvořit přehlídku architektonických typů sídlení prostředí, v němž budou ve vzájemné rovnováze stavby, druhotně modelovaný terén, vybavení expozic i okolní zeleň. Z odborného hlediska byl důraz kladen na zastoupení výrazných oblastí, naznačení obecných vývojových trendů lidového stavitelství v regionu, zakomponování obydlí různých sociálních vrstev vesnické společnosti a přítomnost obvyklých technických staveb. Všechny tyto požadavky bylo třeba dokumentovat na reálných příkladech a kompletech budov existujících v terénu současně mít na paměti, že novým zkomponováním těchto jednotlivin musí vzniknout napohled realistické sídlo s pravdivě působícími vazbami a vztahy. Právě tato komplexnost je totiž charakteristickým rysem většiny kvalitních etnografických muzeí v přírodě budovaných ve všech zemích Evropy jako střediska výchovy, vzdělávání, popřípadě kulturní a rekreační činnosti.

Místem připravované realizace se stal rozsáhlý prostor strážnických luk, rozkládající se na dohled od strážnického zámku i městské zástavby, při tom však oddělený Baťovým kanálem a vzrostlou zelení. Základní osové členění muzea, shodné s hlavní komunikací, rozděluje podélně celou jeho plochu na dvě nestejné části. Širší, levá část, je vyčleněna pro prezentaci charakteristické podoby sídel v jednotlivých regionech  Návštěvník vstupuje do areálu v kopcovitém terénu moravských Kopanic, odkud schází do zvlněné krajiny při řece Olšavě a Moravě, aby nakonec zakotvil v rovinatém Podluží. V první fázi výstavby byly částečně realizovány areály: moravské Kopanice, luhačovické Zálesí a Horňácko, v druhé fázi započala výstavba strážnického Dolňácka. Přestože nechyběla plánová dokumentace, nebyl žádný z těchto areálů zcela dokončen a výstavba dále pokračovala v jiné části. 

Užší, teprve postupně se rozšiřující pravá strana areálu je věnována technickým a hospodářským stavbám. Nalezneme zde rozsáhlý, avšak nedokončený areál vodních technických staveb s mlýnem, vodní pilou a valchou. Za ním se nachází jediné dvě zcela dokončené části muzea. Patří k nim areál vinařských lisoven, sklepů a expozičních vinohradů a dále za ním areál lučního hospodářství, zastoupený skupinou seníků z Javorníka.

Výstavba areálu

Díky kvalitní přípravě a včasnému vytypování staveb, které byly zapracovány do teoretického modelu muzea, mohla stavební dokumentace probíhat vcelku rychle a zcela cíleně. Z velké části ji vypracovali studenti Fakulty architektury VUT Brno, kteří prováděli konkrétní měření i vyhotovení technické a plánové dokumentace staveb. Veškerý tehdy pořízený materiál je uložen v archivu NÚLK a společně s fotodokumentací, pořízenou studenty i zaměstnanci ÚLU, tvoří nedocenitelnou pomůcku při zkoumání lidového stavitelství i budování muzea. V průběhu 1973 – 1979 byla provedena zaměření a plánová příprava všech areálů první etapy výstavby. Paralelně s ní započalo i budování areálu, jehož první akcí byla výstavba staveb převezených z moravských Kopanic, následovaly vinohradnické stavby, domy z Nové Lhoty a luhačovické Zálesí. Realizace rozsáhlého projektu muzea v přírodě s sebou nesla potřebu řešení celé řady teoretických i praktických problémů. S ohledem na nutnost jejich řešení a odborné konzultace vznikl Poradní sbor pro výstavbu muzea v přírodě. Za jeho členy byli osloveni přední odborníci, zastupující univerzitní, památkářská i muzejní pracoviště.

Teoretickým i praktickým problémem výstavby byl konstrukční materiál staveb. Mimo roubené stavby, které byly rozebrány, konzervovány a znovu sestaveny, nedovolovala tehdejší technika a finanční možnosti transport kompletů nebo části hliněných, kamenných či cihlových objektů. Originály proto nahradily vědecké kopie, postavené podle zevrubné dokumentace původní stavby, oproštěné od všech nevhodných nánosů.

Otázkou ovšem zůstávalo, z čeho bude stavba provedena, zdali se přiblíží originálu i materiálem – hlína, kámen, nepálená cihla nebo zachová pouze jeho hmotu za využití moderních materiálů. Konečné rozhodnutí padlo ve prospěch technicky jednodušší varianty a z toho důvodu jsou veškeré zděné stavby v areálu postavené z pálených cihel, cementové malty a betonu. Oproti tomu problém se střešní doškovou krytinou se podařilo vyřešit naprosto dokonale. Blízkému spolupracovníkovi ÚLK, PhDr. Josefu Jančářovi, mezi lety 1971 – 79 zaměstnanci JZD Obránců míru v Lipově, se podařilo z řad družstevníků shromáždit skupinu pamětníků ovládajících výrobu došků i způsob pokrývání střech. Díky nim a spolupráci s vedením JZD Lipov byla pokryta většina muzejních střech. Modelace terénu byla problémem spíše technického rázu. S ohledem na krajinný charakter jednotlivých areálů byla navržena tak, aby alespoň naznačila skutečné umístění sídla v terénu. V rovinaté krajině. Ležící místy proto vzniknou stovky metrů navážek, navyšujících v některých místech terén o tři až čtyři metry. První etapa výstavby Muzea vesnice jihovýchodní Moravy skončila v roce 1981 a celý areál byl zpřístupněn veřejnosti.

Prezentace MVJVM veřejnosti

Současně s otevřením muzea začala v areálu fungovat i průvodcovská služba, která prozatímně sídlila v provizorním domku u boční brány. Zamýšlené návštěvnické zázemí s prodejnou vstupenek, etnografickou expozicí a občerstvením, v projektu situované do budovy barokního pivovaru, prozatím čekalo na rozsáhlou rekonstrukci. Veřejnosti bylo zpřístupněno teprve na počátku 90. let. Nově vybudovaná muzejní expozice v sobě skloubila tři odlišné typy prezentací. První vznikla již vlastní realizaci projektu a vytvářela ji samotná sídelní krajina s důmyslným umístěním staveb, jejich hospodářským zázemím, výsadbou zeleně, nově založených vinohradů a přirozeným rámce pomoravských luk. Autorem dalších dvou prezentací je PhDr. Josef Jančář, který při jejich realizaci osvědčil svoji zkušenost muzejníka i rozsáhlé znalosti poddanských pozůstalostí a inventářů. Z těchto pramenů vytvořil několik teoretických studií, jejichž obsahem byl návrh na vybudování expozic tradičního bydlení v nově vzniklých objektech muzea. Pro jejich vybavení byl částečně využit originální inventář z přenesených a dokumentovaných staveb a vedle něj také předměty z ústavních sbírek. Zařizování objektů v MVJVM se ostatně stalo novým impulsem pro sbírkovou činnost ÚLU. Třetí způsob prezentace vychází z autorovy bohaté zkušenosti s muzejními výstavami a představuje úvodní výstavní expozice k areálu moravských Kopanic, luhačovického Zálesí a vinohradnických staveb. Formou textů, fotografií, sbírkových předmětů i nápaditého výtvarného řešení se návštěvník mohl seznámit s reáliemi jednotlivých oblastí. Současný trend prezentace národopisného muzea v přírodě směřuje k udržení kvality všech předchozích typů expozic. Do krajiny jsou postupně dosazovány keře a stromy vytvářející přirozené ohraničení jednotlivých areálů, stavby jsou doplňovány o drobné prvky jako jsou ploty, předzahrádky a dřevěné krmíky pro vepře. Uvnitř staveb vznikají nové expozice – zařízení pitvoru v objektu B9, komora na mlýně D4, černá kuchyně v objektu H13 a kút šestinedělky na H14. Současně se však snažíme nabídnout návštěvníkům i zcela nové aktivity, jako jsou interaktivní tematické pořady. U jejich zrodu stála snaha Jaromíra Nečase oživit během MFF areál strážnického „skanzenu“ ukázkami nejrůznějších pracovních činností, folklorních vystoupení, pořadů, v nichž se bezprostředně prolíná vystoupení s vjemem diváka, který se do děje může zapojit. V současné době existují mimo MFF čtyři další didaktické programy zaměřené na školní mládež i běžné návštěvníky. – Fašanky, fašanky, Velká noc ide, program seznamuje s obdobím od fašanku po Velkou noc. Zvyky, obyčeje ale i běžný způsob života je návštěvníkům prezentován masopustními maskami, šlaháči, děvčaty vynášejícími smrtku ap.,  Abeceda řemesel, jak sám název napovídá, si klade za cíl seznámit s technologiemi a tvůrci lidového řemesla. Děti na vlastní oči vidí, jak vznikaly předměty denní potřeby či hračky jejich prarodičů. V rámci tematicky zaměřených pořadů byla představena výroba ze slámy, dřeva, proutí, textilních vláken a mnoha jiných materiálů. – Podzim na dědině se zaměřuje především na zemědělské práce a způsoby zpracování plodin. Důraz je kladen na seznámení s běžnou ruční prací – šústáním turkyně, mlácením a mletím obilí – s možností si tyto činnosti vyzkoušet. Mnohá hospodářská zvířata a jejich využití při polní práci vidí děti často vůbec poprvé až zde.  Radujme se, veselmse se... Vánoční doba má své neopakovatelné kouzlo, které je v muzeu navíc umocněno atmosférou vytopené jizby, prostřeného stolu a domácích prací adventního času – drápání peří, předení konopí a lnu, trhnutí turkyně. Poetickou atmosféru doplňují obchůzky Lucek, pastýře s koledníky, sv. Mikuláše a Tří králů

Leden 2017

Po Út St Čt So Ne
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31