Objekty B5, 6, 7

- Usedlost č. 92 z Vyškovce (místní část Havrany)

Charakteristika

- usedlost reprezentuje středně velké kopaničářské hospodářství. Její majitelé se zaměřovali především na pěstování plodin - obilí a brambor

- určených pro vlastní spotřebu. Peníze přinášel pouze chov a prodej hovězího dobytka, obzvláště jatečních volů.

- založení usedlosti klademe na přelom 18. a 19. století. Prvním doloženým majitelem je Ondřej Hodulík, jehož potomci obývali dům po celé 19. století. „Modernizaci“ stavení a hospodářství provedl František Mikulinec. V domě s ním společně žil i jeho bratr s rodinou, takže počet obyvatel dosahoval i deseti osob.

- základem usedlosti je dvouprostorový srub, složený z jizby, chléva a opodál stojící stodoly, postavených v polovině 19. století. Stavby nesou rysy karpatské stavební kultury - roubená konstrukce, využívání místního dřeva, jednoduchá dispozice domu, topeniště bez komína atd.

Historický vývoj

Kopaničářská usedlost č. 92, starého číslování 399, vznikla na přelomu 18. a 19. století v místní části Havrany. Příjmení prvního doloženého majitele Ondřeje Hodulíka (1827), a struktura pozemkové držby v okolí usedlosti, v níž se pravidelně střídají Ondřej (č. 399) a Jiří (č. 270) Hodulík, spojují její vznik s touto rodinou. Ve Starém Hrozenkově je doložena již v druhé polovině 17. století a v následujícím věku se její potomci vyskytují mezi majiteli kopanic ve Vyškovci. Jádro rodinného majetku se nachází v místní části Ve Vlčí, ležící na samém začátku obce, při cestě ze Starého Hrozenkova. O místní pole se dělí hned několik Hodulíků, mezi nimi i Ondřej z č. 399, což dokládá několikeré rozdělení rodinného majetku, včetně dva kilometry vzdálených pozemků, využívaných nejspíš jako sezonní pastviny. Právě zde byla postavena i naše usedlost č. 399.

Celkový rozsah půdy - 3,4 ha polí, 1,37 ha luk a pastvin, 0,2 ha bukového lesa - doplňoval dalším klučením a odkupem pozemků, takže se jeho hospodářství řadilo mezi středně rozsáhlé a její obyvatelé byli považování za majetné. Představa se však odvíjela netoliko z množství movitého majetku, jako ze skutečnosti, že hospodářství dokázalo majitele uživit. Především to byla produkce plodin, pěstovaly se brambory, zelí a různé obiloviny - žito, oves, ale také méně známé, jako špalda, těnkel a vika.

Množství obdělávané půdy vyžadovalo přítomnost adekvátního vybavení, mimo běžné zemědělské nářadí, je doložen vůz a sáně, ve 20. století i žentour, mlátička a stabilní motor. Univerzální tažnou silou byl stabilně přítomný volský potah, používaný k zápřahu vozu, orbě a pohonu žentouru. Naopak k výživě domácnosti byly určeny dvě krávy, dvě prasata, a drůbež. Ovce poskytovaly mléko, maso, ale také vlnu a kůže určené k prodeji, případně k domácí výrobě oděvů. Oproti tomu jalovice a krmní býčci, často pašovaní ze sousedních Uher, představují finanční zálohu, která bývala pravidelně zhodnocována na dobytčích trzích v Uherském Brodě. Společně s tržbou za med a vosk to byly jediné hotové finanční prostředky v domácnosti. Na konci 19. století žili na usedlosti bezdětní manželé Ondřej

a Dorota Hodulíkovi. Nutnou práci v hospodářství jim pomáhala zajišťovat děvečka Anna

Gorčíková (1880), kterou později vystřídal synovec František Mikulinec (1890). Po smrti hospodyně Doroty přibyla do domu další děvečka, dvacetiletá Dorota Kročilová (1898). Kopaničáři a jejich děti se do práce začínali zapojovat velice brzy. Nejprve hlídali mladší sourozence, následovalo pasení ovcí a krav, starost o voly. Dospělí museli již zastat veškerou práci hospodyně a hospodáře, často také odcházeli do služby, jako tomu bylo i zde. Na školní docházku nezbývalo mnoho času, není proto divu, že hospodář i hospodyně a stejně tak děvečka i pacholek, jsou v úředních pramenech vedeni, jako negramotní, neuměli tudíž číst ani psát.

Dědicem bezdětných majitelů se roku 1904 stal jejich synovec František Mikulinec a jeho žena Marie. Hned na začátku samostatného hospodaření museli na úhradu starých dluhů odstoupit téměř polovinu pozemků Ondřeji Juřičkovi. Než se jim podařilo zlepšit fi nanční situaci hospodářství, čekalo je mnoho dřiny a šetření. Soustředili se především na již osvědčený chov dobytka, kvůli němuž přistavěli několik chlévů, určených pro prasata, ovce a největší pro voly. Krmní voli, často pašovaní ze sousedních Uher, byli velice žádaným a dobře placeným artiklem. Vyhlášený dobytčí trh byl v nedalekém Uherském Brodě, kam jistě chodíval i František Mikulinec.

Hotových peněz byl v té době opravdu zapotřebí. Roku 1899 totiž Ondřej Hodulík kupuje usedlost, za 3 500,- korun, do dědičného užívání.

Každoroční splátky jistě velice zatížily hospodářství a zcela se je podařilo umořit až roku 1918. Lví podíl na splacení měla zcela jistě hospodyně. Dluh splácela z peněz, které dostávala jako válečné náhrady po dobu, kdy byl její muž na frontě. Celé hospodářství a výchova tří dětí, Anny, Jana a Boženy, bylo ostatně jen na ní. Z toho důvodu zřejmě vzala do podnájmu Jana Mikulince a jeho ženu Kateřinu, kteří zde žili ještě roku 1921. Skromné bytové podmínky tehdy hostily dvě rodiny o celkovém počtu osmi osob. Po návratu hospodáře z války se rodina opět rozrostla a přibyly do ní další děti, František, Marie a Josef. Porod posledního z nich (1927) matka o mnoho nepřežila a roku 1928 ve věku 46 let umírá. Dědicem Mikulinců se stal od roku 1939 jejich syn František. Po celý svůj život zůstal svobodný a do životní reality promítal zvyky a postoje zděděné po předcích. Do poslední chvíle se soustředil na svoje značně extenzivní hospodářství, zařízení domu bylo takové, jaké mu je zanechali rodiče, chyběla elektřina a voda. V této podobě byla usedlost vykoupena a přenesena do areálu MVJVM.

Stavební vývoj

Usedlost č. 92 (č. 399) se nachází na jižním svahu hraničního hřebene Bílých Karpat, který se postupně svažuje do Bošácké doliny, ležící již na sousedním Slovensku. Osídlení zde vytváří charakteristickou sídelní strukturu, skládající se z osamocených horských dvorcových usedlostí, obklopených kusy polí, luk a zbytků lesa. Základ domu tvořil nevelký, zřejmě dvouprostorový dům a stodola, poprvé zachycené na katastrální mapě z roku 1827. V polovině 19. století proběhla radikální přestavba obou objektů, přičemž se změnilo jejich umístění v terénu. Dům byl zřejmě vystavěn zcela nově, jak dokládá letopočet 1856 na příčném trámu ve stropu jizby. Dispozice domu je dvoudílná, složená z jizby a chléva, které však nejsou navzájem propojeny dveřmi. Do obou prostor se vstupuje přímo ze dvora. Toto řešení je ve srovnání s běžným kopaničářským domem, do něhož se vstupuje pouze přes síň, vcelku netypické. Důvodem je zřejmá snaha vybudovat plně funkční chlév pro dobytek a oddělit ho od obytných prostor. Stavba samostatného chléva pro voly (B5) souvisí až s hospodařením Františka Mikulince v prvním desetiletí 20. století. Střešní přesah chléva a domu vytvářel nad vstupem do dvora krytý otevřený prostor, využívaný pro domáckou výrobu ze dřeva (vidle, hrábě), kterou si obyvatelé přilepšovali k nuznému živobytí. Chlévy pro vepře a kozy, postavené v podélné ose domu, byly postaveny dokonce až po skončení první světové války ve 20. letech 20. století.

Vcelku pozdní a jen postupná výstavba speciálních hospodářských objektů (chlévy), souvisí s hojným využíváním provizorních prostor u kopaničářských domů. Dobytek se pásl v lese a v noci se zavíral do stodoly, vepři se chovali v lehkých krmících. Seno a sláma se skladovaly ve vysokých kuželovitých, kopách poblíž stodoly. Plocha dvora se proto vymezovala jen pozvolna, a to za přispění velkého hnojiště, doplněného proutěnými ploty.

Jedinou obytnou místnost představuje jizba – izba - podobně jako u jiných kopaničářských domů vcelku malá. Velkou část její plochy zabírá rozměrná chlebová pec s přistavěným otevřeným ohništěm, sloužícím k vaření. Kouř odvádí dýmník - sopůch – který je ovšem vyveden jen na půdu, zde ho ukončuje „piecka“ zadržující žhavé jiskry. Dým se volně rozptyluje na půdě a odchází doškovou střechou. Obytný prostor sice nepřevyšoval 10 m2, přesto se v něm odvíjela podstatná část života rodiny. Vedle náčiní k vaření a skladování potravin je to především stůl a lavice ke společnému jídlu. Ke spaní sloužila jediná postel, přednostně vyhrazená pro hospodáře a hospodyni. Vzdor celkové jednoduchosti forem a chudobě zařízení prezentuje tato usedlost obydlí středního rolníka z přelomu 19. a 20. století.