Objekt H1

- kovárna Jana Veverky z Lipova

Charakteristika

- technická stavba určená k řemeslnému zpracování železa, výrobě nářadí a podkování koní.

- starší kovárny byly součástí hospodářských usedlostí. Vzhledem k nebezpečí ohně se postupně prosadila stavba kovárny mimo obytné objekty, většinou uprostřed návsi.

- jednoprostorová stavba s účelovým technickým zařízením: rozměrný komín s výhní, měchy a kovadlina. Předsunutá střecha kryje pracovní prostor pro kutí koní, krav a volů.

Historie

Zpracování kovu patřilo k náročné řemeslné práci, která vyžadovala výbornou znalost technologie: sváření, nýtování, klínování, plátování atd. a současně speciálním nářadím vybavenou dílnu. Z toho důvodu se jí ve vesnickém prostředí věnovali pouze specialisté - kováři, jejichž práce byla směřována pro širší okruh zájemců. Rozsah prací se vzhledem k vysoké ceně železa omezoval především na opravy a obnovu opotřebovaného nářadí. Běžné bylo kutí motyky, radlic pluhů, broušení seker, svařování prasklých součástek atd. Nově se vyráběly pouze drobnější předměty, jako jsou hřebíky, železné zuby k bránám, železné součásti vozu, včetně okutí kola a nasazení ráfů. Samostatným oborem bylo podkovářství, které vyžadovalo širší znalosti nejen kovářské, ale také zvěrolékařské. Vzhledem k omezenému využívání podkov se soustředilo do větších center a panských dvorů.

Otec a syn Veverkové, téměř sto let provozující kovárnu v Lipově, nebyli její první majitelé. Roku 1880 se zde uvádí mistr kovář Jan Tomčál a jeho žena Barbora, kterou si přivedl až z dalekých Dobročkovic u Vyškova. Sčítání lidu je zastihlo ve chvíli, kdy se jim po dvouletém manželství narodil syn František. Štěstí mladé rodiny ukončila smrt otce, po níž nutně následoval nový sňatek vdovy Barbory. S ohledem na rodinnou živnost si zvolila opět kováře a to Martina Veverku z Velké Blatnice. Rodina se brzy rozrostla o dalšího syna Jana Veverku a všichni společně hospodařili na usedlosti č. 38, která po otci připadla Františku Tomčalovi. V tom musíme hledat důvod proč si Martin Veverka na konci 90. let 19. století zařídil vlastní hospodářství na domě č. 27. Manželé se z něj netěšili nijak dlouho, okolo roku 1905 umírá Barbora a novou hospodyní se stává čtyřicetiletá podruhyně Apolena Fojtíková, matka čtyřletého syna Jaroslava. Ani toto manželství však netrvá dlouho, roku 1910 je Martin Veverka již po smrti a kovárnu vede syn Jan.

Kováři na vesnici sice patřili mezi žádané a vyhledávané řemeslníky, pro samostatnou obživu jejich rodiny však kovárna nedostačovala. Museli proto současně obdělávat i skromné pozemky a provozovat malé hospodářství. U Veverků jsou stabilně doloženy jedna až dvě krávy a jalovice, krmný vepř - běhoun a desítka slepic. Při práci v kovárně si mistr nevystačil sám a k ruce musel mít pomocníka, někdy i mladého učedníka. Takto se k Tomčalům dostal i Martin Veverka, kterému byl později pomocníkem pastorek František i vlastní syn Jan. Zřejmě se zde vyučil i Jakub Červýk z Břestu u Kroměříže, který je zde v roce 1910 veden jako kovářský pomocník.

V osobě Jana Veverky se kovárně dostalo náležitého pozvednutí v technickém vybavení i rozsahu prováděných prací. Přibyl mechanický buchar, setrvačníková vrtačka, ohýbačky, nový zvedá na krávy a voly a také celá řada zámečnického nářadí. Rozsah prací dokládají ohýbačky a šablony pro výrobu radlic k pluhům. Značnou část nových zkušeností si zcela jistě přinesl ze světa, který poznal na bojištích první světové války. Odtud pochází diplom podkováře, který vydávala právě armáda a také praktické zkušenosti zámečníka. Mistrova znalost nových technologií lákala do kovárny mladé učně, kteří jsou v roce 1921 doloženi hned dva: František Pokorník z Lipova a Karel Konečný z Hroznové Lhoty. Domácnost tehdy tvořili mladí manželé Marie a Jan Veverkovi s tříletým Eduardem a ročním Janem, o něž se starala čtrnáctiletá chůva Marie Mlčáková z Lipova.

Stavební vývoj

Kovárny patří k nejfrekventovanějším technickým stavbám na vesnici. Vnitřní členění má celou řadu společných rysů. Patří k nim především rozměrné ohniště výhně a nad ním zděný plášťový komín, vyvedený až nad střechu. Prostor před vchodem je většinou zastřešený a slouží k sezónní práci, podkování zvířat a také jako příruční skladiště.

Stavební konstrukce oproti tomu vycházejí z místních zvyklostí a odráží se v nich regionální rozdíly i odlišný stavební materiál. Naše stavba patří do oblasti hliněného domu, stejný materiál byl použit při stavbě stěn kovárny. Nakopaná slínovice byla promíchávána s vodou, režnou řezankou, plevami a kravským trusem, až vznikla vláčná masa. Na kamenný základ pak bylo postaveno dřevěné bednění, do něhož se pěchovala hliněná směs nabíjanice. Postupným posunováním bednění po obvo- du zdiva a zvedáním do výše vznikla kompaktní hliněná stěna. Otvor pro dveře a okna se ponechal ihned při stavbě, menší díry a výklenky se vysekaly dodatečně. Vnější i vnitřní plocha stěn je chráněna hliněnou omítkou a olíčená vápnem, které je uvnitř kovárny překryto vrstvou mastných sazí.

Strop má trámovou konstrukci se záklopem ze štípaných kmínků, v blízkosti výhně omazaným hliněnou omítkou. Krov je krokvový, vyztužený několika hambálky. Střecha je s ohledem na krytinu z pálené tašky sedlová s prkennými štíty.

Veškeré vybavení je originální a vytváří autentickou podobu lipovské kovárny v polovině 20. století, kdy ji provozoval poslední majitel Jan Veverka. V krytém prostoru před vchodem zaujme rozměrný zvedák na hovězí dobytek, používaný při kutí krav a volů. Vedle pak souprava ohýbaček a železné okutí ráfy vozových kol. Uvnitř kovárny je neméně zajímavá souprava šablon na výrobu železných radlice a pluhů, které nahradily staré radlice s dřevěným lemšem. Na vesnici však postupně zdomácněly i průmyslově vyráběné stroje, jako je kultivátor, secí stroj, mlátička, fukar, řezačka a další, jejichž údržbu a opravy musel kovář zvládnout také. Z toho důvodu vedle tradičních kladiv, kleští a hřebovnice, nacházíme i sady klíčů a vrtáků do setrvačníkové vrtačky, závitořezy a šroubovnice, ohýbačku, moderní elektrický buchar, nýtovačku a pákové nůžky na plech.