Objekt E12

- lisovna s obytným stavením č. 212 Antonína Těthala z Blatnice

Charakteristika

- v průběhu své existence sloužila stavba k několika zcela odlišným účelům. Postavena byla jako hospodářský objekt pro zpracování úrody hroznů a skladování vína. Na počátku 19. století v ní byla instalována kvasírna vinných matolin. Nakonec sloužila jako obytné stavení rodině zemědělských nádeníků.

- lisovna a sklep vznikla v návaznosti na přilehlé vinice v trati Stará hora na počátku 18. století. Od roku 1802 ji vlastnil židovský obchodník a vinopalník Salomon Winter z Kunovic. Po roce 1860 sloužila dalších sto let jako obydlí rodiny zemědělského nádeníka Martina Kolůcha.

 - nejstarší část objektu tvoří lisovna a sklep s vyvýšenou komorou. Právě jejím výrazným prohloubením a prodloužením vznikla rozsáhlá kvasírna, přístupná bočním vchodem. Obytná světnice byla vytvořena předělením dosavadní lisovny novou podlahou, která současně tvoří strop spodní místnosti. Tehdy vznikla i černá kuchyň s chlebovou pecí, otevřeným ohništěm a plášťovým komínem.

Historie

Podle datací na stropních trámech (1712 a 1718) můžeme vznik vinařské lisovny a sklepa klást do počátku 18. století. Hlavní využití zcela jistě souviselo se zpracováním a uskladněním úrody hroznů z přilehlé vinice. Konkrétní majitele však můžeme sledovat až od konce 18. století, kdy byla založena nová Kniha svobodných vinic, nahrazující starší, v té době již zničené, Horenské knihy.

Ze zápisu na foliu 221 je zřejmé, že vinice a lisovnu se sklepem (baude und keller) ve Staré hoře nevlastnil jeden majitel, nýbrž dva. O vinohrady v ceně 120 zl. se již od roku 1774 stará Jiří Ratajský, kdežto lisovnu se sklepem za sumu 210 zl. drží měšťan, pan Ambrož Staněk z Hradiště. Při vyrovnání dědictví v roce 1830 jsou jednotlivé části již projednávány odděleně. Vinohrady v rozsahu 1 achtlu ( parcely č. 2106, 2107 a 2108), jsou rozděleny napolovic mezi za A. syna Jana Ratajského a za B. dceru Kateřinu Ratajskou. Lisovnu a šenk, označený jako díl C., koupil již roku 1802 za značnou sumu 500 zl. Salomon Winter z Kunovic. Takový stav potvrzuje i katastrální mapa z roku 1827. Bez zajímavosti není skutečnost, že také obě sousední lisovny patřily Wintrům, ta napravo Jacobovi (1793) a nalevo Emanuelu Wintrovi. U něj pramen uvádí i další podrobnosti, jako národnost a zaměstnání - Jude Brandweinbrenner - tedy židovský vinopalník.

V druhé půli 19. století objekt opět změnil své využití, tentokrát se z něj stalo nouzové obydlí rodiny zemědělských dělníků. V domě jsou poprvé doloženi roku 1869, zřejmě nedlouho po sňatku Kateřiny a Martina Kolůchových, tehdy ještě bezdětných novomanželů. V domě s nimi žila matka nevěsty Anna Příhodová a mladší sestra Marie Příhodová. Rodinné štěstí novomanželů zřejmě netrvalo dlouho, roku 1880 je Kateřina ve svých 32 letech vdovou. Bezdětná, zůstala do konce svého života neprovdaná, věnujíc se péči o rodinu své sestry Marie. Ta se roku 1877 provdala za Jiřího Hodače, spoluvlastníka koní při koňské dráze ve Vídni, kde se také dočasně zdržoval.

Společně přivedli na svět tři děti: Tomáše, Anežku a Marii. Nejmladší Anna, nemanželská, se narodila až čtyři roky po smrti Jiřího Hodače (+1889). V domě tak zůstaly pouze tři dospělé ženy – vdovy- na nichž bylo postarat se o živobytí i budoucnost čtyř dětí. Všechny, 85 letou Annu Příhodovou nevyjímaje, musely pracovat. Nejčastěji jako nádenice za plat u místních sedláků, příležitostně jako švadleny (Kateřina 1880) a podomní obchodnice s rohožkami a kabelami z rákosu a orobince (Marie 1900). Rodina se protloukala dost těžko, ženy i děti musely za prací odcházet mimo dům. Plat byl nízký, z velké části v podobě naturálií a stravy. Ani v jednom z horizontů sčítání lidu (1869, 1880, 1900) není v domě uvedeno domácí zvířectvo, na jehož chov nebyl prostor ani čas. Za takto neutěšených ekonomických podmínek překvapí skutečnost, že vdova Kateřina Kolůchová se roku 1886 stala majitelkou domu a přilehlých vinic. Prodávajícím byl Jan Kolůch, který ho koupil o pouhý rok dříve. Jeho totožnost blíže neznáme, snad se jednalo o manželova příbuzné- ho, který figuroval jako prostředník. Nemajetná vdova si musela na koupi domu a přilehlých vinic vypůjčit 200 zl., které se staly až do roku 1891 věcným břemenem na jejím domě.

Další majitelkou domu je od roku 1897 Marie Hodačová, které ho sestra odkázala před svou smrtí. Rodina se tehdy již zmenšila pouze na ni a její děti. Nejmladší ještě chodili do školy, syn Tomáš však již pracoval, a to jako stavební dělník ve Vídni, sestra Anežka byla nádenice. Ostatně se ještě před svým šestadvacátým rokem (1910) vdala za Františka Staňka, nádeníka a melioračního dělníka. V domě žili společně s tchýní, žádný ze sourozenců tu již trvale nezůstával. Domovské právo zde měla pouze Marie, od roku 1905 služka v Budapešti.

Brzy po svatbě František Staněk odjel do Ameriky, kde setrval několik let. Domů si přivezl nejen lodní kufr, ale především našetřené peníze. Manželé tak mohli uhradit staré dluhy a rozšířit nevelké hospodářství, při němž chovali 4 kozy, 3 domácí slepice a 1 husu. V roce 1914 se jim dokonce podařilo zakoupit sousední lisovnu č. 211 s vinicí. K bydlení sloužilo staré stavení č. 212, vedlejší č. 211 bylo zbořeno a na jeho místě postavena stodola, prostor mezi nimi vyplnil dvůr. Manželství zůstalo bezdětné, a tak tetička a strýc Staňkovi žili jeden pro druhého, hospodařili se malém hospodářství a vedlo se jim vcelku dobře. Po smrti manžela přilnula vdova Anežka k rodině sousedů, manželů Těthalových. Za úhradu dluhů a slib doživotního zaopatření jim v roce 1957 bezplatně postoupila dům i s pozemky a ve vzájemné shodě dožila v domě svých rodičů až do smrti.

Stavební vývoj

Podle datací na stropních trámech (1712 a 1718) patří lisovna č. 212 k nejstarším vinohradnickým stavbám pod Starou horou. Za dvě stě padesát let své existence změnila třikrát radikálně svoje využití, což se výrazně odrazilo v její dispozici i v jednotlivých detailech stavby. Nejstarší členění vinařské lisovny mohlo být do velké míry obdobné jako u objektů E14 a E15. Základem byl nevelký, mírně zahloubený sklep s vyvýšenou komorou nad ním. Před vchodem se nacházela částečně zahloubená lisovna, jejíž značná výška vyrovnávala obě podlaží sklepa i komory. Podle stop v půdorysu a zdivu byl sklep rozšiřován a prodlužován, stejně tak jako komora nad ním. Vznikla tak rozměrná, téměř 10 m dlouhá prostora, překrývající celý sklep.

S příchodem majitele Salomona Wintra a jeho obchodních aktivit, došlo k výrazné přestavbě celé lisovny. V rozměrné, ovšem nepříliš vysoké komoře byla snížena podlaha, takže přední část šíje (chodby do sklepa) vystupuje téměř metr nad její úroveň. Vznikl tak rozlehlý, vzdušný prostor, opatřený samostatným vchodem a oknem v boku stavby. O využití takové prostory se můžeme jen dohadovat, zřejmě sloužila jako kvasírna vinných matolin pro rodinnou vinopalnu. Druhá, neméně významná změna dispozice souvisí s uzpůsobením hospodářského objektu k trvalému bydlení rodiny Kolůchů. Pro umístění obytné místnosti, nebyl využit žádný dosavadní prostor, ale byla vytvořena zcela nově, v kontextu s obecnými zvyklostmi v lokalitě. Světnice je totiž situována do čela stavby, do jejíhož průčelí směřují i její dvě okna. Takové umístění si vynutilo likvidaci dosavadní lisovny, která byla v polovině své výšky předělena stropem (podlahou jizby), takže do ní již nemohl být instalován rozměrný lis. Nadále sloužila pouze jako předsíň před vstupem do sklepa. Úlohu hlavního vstupu do domu převzal boční vstup, kterým se vcházelo do rozměrného „skladu“.

Zadní část, oddělená dřevěnou stěnou, sloužila jako komora a skladiště, vstupní část pak jako síň. Odtud vedly schody do sklepa a také do světničky v průčelí. Vedle nich dokonce vznikla i černá kuchyň, s chlebovou pecí, otevřeným ohništěm a plášťovým komínem. Členění stavby tak bylo plně uzpůsobeno běžným nárokům na život v trojdílném vesnickém domě. Podobně tradiční je i zařízení světničky, v níž nechybí stůl a rohové lavice, truhla na ukládání šatstva, postel a dokonce i kachlový sporák s pečicí troubou, který na konci 19. století nahradil vaření v černé kuchyni.