Objekt D4

- obytné stavení mlýna č. 148 z Nové Lhoty, místní část Čerešníkovi mlýny

- objekt představuje obytné stavení malého selského vodního mlýna, který stával jako samota na Černém potoku, nedaleko obce Nová Lhota. Vedle mletí obilí a později i řezání dřeva na katru se majitel živil zemědělským hospodaření na polích v okolí mlýna;

- první historické zprávy, dokládající existenci Čerešníkova mlýna pocházejí z přelomu 17. A 18. století, vlastní obytná stavba je datována rokem 1716. Už tehdy mlýn patřil rodu Čerešníků, podle nichž byl i označován a v jejichž vlastnictví je usedlost dodnes;

- Čerešníkův mlýn tvořila o samotě stojící usedlost, jejíž součástí byly kromě vlastního mlýna a obydlí mlynáře i další, hospodářské objekty

- chlév, stodola a později i pila.

Historie

Nejstarší doklady o mlýně nalézáme v písemných pramenech z přelomu 17. a 18. století. Mlynářem byl tehdy Jan Čerešník, kopaničář, vlastnící tři měřice půdy. Z archivních pramenů se také dozvídáme, že předchozím majitelem byl v poslední čtvrtině 17. století Jura Rišlak.

Z 18. století nemáme bohužel dostatek pramenů, podávajících nám podrobnější informace, přesto však víme, že na mlýně stále hospodařili mlynáři z rodu Čerešníků. Ročně platili nájem ve formě finančních dávek a byli povinni několik dnů v roce provádět tesařské a sekernické práce na panských mlýnech a dvorech. Během 19. století pak žilo na mlýně střídavě mezi 7 až 9 obyvateli, zdejší populaci tvořila mlynářova rodina, ale také jeho svobodní či ženatí sourozenci. Mlynář vlastnil několik kusů hovězího dobytka, ovce, prasata, drobné hospodářské zvířectvo a včelařil. Podle množství chovaného dobytka bylo jeho ekonomické postavení poměrně stabilní, jen těžko však můžeme předpokládat, že by v něm významnou roli hrálo přímo mlynářské řemeslo. V Katastru Nové Lhoty je totiž během 18. a 19. století jmenováno 7 - 15 mlýnů, což v podmínkách málo efektivního horského hospodaření jen stěží mohlo všem zajistit dostatek práce.

Dnes bychom však původní mlýnské stavení, stejně tak i vlastní mlýn v terénu hledali marně. Mlýnice byla podle dochované dokumentace již v šedesátých letech 20. století v naprosto dezolátním stavu, obytná část pak byla demolována v letech sedmdesátých. Na jejím místě si Čerešníkovi postavili modernější obytný dům, sloužící dodnes k trvalému bydlení. Jediným svědkem minulých časů je tak chátrající vodní pila.

Stavební vývoj

Dům je trojdílného půdorysu, skládá se ze tří místností - jizby, síně a komory. K jizbě navíc přiléhá chlév, do kterého se vstupuje ze dvora. Vlastní vstup do domu je z jižní strany, zastřešen mělkým žudrem jednoduchého tvaru, s čtverhrannými sloupy bez patek. Okna malých rozměrů mají čtvercový tvar a pro Horňácko charakteristické klenutí. Stavební materiál tvoří částečně kámen (komora a dělící stěna mezi jizbou a chlévem), zbytek je z nepálených cihel. Střecha je valbového tvaru, krytá došky.

Zajímavostí je, že pozednice, na kterých jsou připevněny krokve, neleží přímo na půdní nadezdívce, ale na příčně propojených trámech. Podlahy původně tvořila hliněná mazanina, dnes je v jizbě desková podlaha, v síni je položen kámen a v komoře cihlová dlažba.

Hlavní obytnou místností je jizba o velikosti 26m2, do níž se vstupuje ze síně. Její nepřehlédnutelnou dominantou je rozsáhlé topeniště, které v sobě kombinuje několik typů. Především je to zděná pec klasického krychlovitého tvaru s otvorem ústícím do jizby a zděným pultem, dokládající, že v minulosti bylo ohniště v jizbě při peci. Chybí zde však už dymník, zde nazývaný „koš“ (to podle toho, že byl zhotoven z proutí, omazaného hlínou).

Vedle pece stojí kachlová kamna se sporákem, do něhož se přikládalo dvířky na přední straně a na němž se připravovaly pokrmy v době pozdější. Toto řešení je pro Horňácko neobvyklé, sporák se zde totiž přistavoval zpravidla v černé kuchyni. Navíc je v jizbě vlevo od vstupních dveří ve stěně tzv. krbeček, sloužící k osvětlení místnosti. Komplikovaný otopný systém je dále spojen s topeništěm v černé kuchyni, která se nachází v zadní části síně, od níž jí částečně odděluje krátká stěna. Zde byl pult pro vaření na otevřeném ohni, nad nímž se nacházel otevřený kozub, končící těsně pod hřebenem střechy. Zhotoven byl z hlíny a kamení a vyztužen proutím a dřevem. Síň je zde až neobvykle malých rozměrů (8 m2). Dveřmi v zadní stěně síně bylo možno vyjít za stavení, kde v těsné blízkosti probíhal náhon, přivádějící vodu na kolo. Na síň navazuje v podélné ose komora. Ta je poměrně prostorná, osvětlena dvěma malými okénky. Její podlaha, původně z dusané hlíny, nyní cihlová, se nachází několik stupňů pod úrovní podlahy síně.

Interiér, jeho zařízení nábytkem i vybavení domácnosti zachycuje období druhé poloviny 19. století. Dominantu jizby představuje rozsáhlé topeniště, které mimo výhřevné a kuchyňské funkce sloužilo také jako místo pro spaní menších dětí. Rodiče spávali na lůžku v zadním rohu místnosti. V protilehlém rohu k topeništi se nacházel stůl ze dvou stran obklopený lavicemi. Vybavení nábytkem je jednoduché - jeho starší typ představuje malovaná šatní truhla mezi okny, novějším kusem je prádelník, který je kombinací mezi truhlou a šuplíkovým prádelníkem, tzv. kostnem. Tento kus nábytku, který pozvolně z interiérů vytlačil truhly, obvykle stával při čelní zdi místnosti a často tvořil roli jakéhosi domácího oltáříku - bývaly na něm vystaveny sošky svatých, křížky a svícny. Protože se v jizbě také vařilo, nesmí zde chybět tzv. police - tak se říkalo příborníkové skříni, ve které bylo uloženo nádobí k přípravě pokrmů a ke stolování.

Komora (21,5 m2) sloužila především jako prostor k uskladnění potravin a nejrůznějších předmětů potřebných k provozu domácnosti. Na první pohled nás jistě zaujme velká truhla na obilí, tzv. súsek, která je zajímavá svou konstrukcí – stěny jsou seskládány ze štípaných desek, zasazených do drážek rohových sloupků. Vedle skladovací funkce však často komora sloužila i jako ložnice pro starší dcery, nebo děvečky, kterým sice skýtala soukromí, nicméně jako temný nevytápěný prostor neposkytovala zvláště v zimním období příliš pohodlí. V tom případě zde bývala i postel, v její blízkosti hambálky na odkládání oděvu a šatní truhla. V zimě nebo za nepříznivého počasí se v komoře mohly také vykonávat drobnější práce. Pro mlynářské řemeslo bylo nezbytné dokonalé zvládnutí práce se dřevem - mlýnské stroje zde byly totiž téměř až do konce 19. století celodřevěné a mlynář musel být schopen polámanou součástku kdykoliv opravit či nahradit, tak aby nebyl porušen chod mlýna. Jedním z nejvšestrannějších a nejdůmyslnějších pomocníků při práci se dřevem byl tzv. dědek - dokonale konstrukčně vyřešený upevňovací a přidržovací nástroj.