Objekt CH1

- stodola usedlosti č. 106 Stanislava Vajbara z Hrušek.

Charakteristika

- hospodářský objekt určený ke skladování sena a snopů obilí, které se zde přes zimu mlátily.

- stodola patří společně s domem a chlévy k základním součástem selské usedlosti.

- podélně průjezdná dřevěná stodola je jedinou dochovanou stavbou tohoto typu z oblasti Podluží.  Mohutnou střechu nesou tři páry dřevěných sloupů, stěny zhotovené z olištovaných prken tvoří pouze vnější plášť stavby.

Stavební a historický vývoj

Pro nížinnou krajinu jihovýchodní Moravy je v lidovém stavitelství charakteristické používání hlíny a cihel jako základního stavebního materiálu. Přesto ještě v 19. století se v širokém územním pásu, táhnoucím se od Znojemska přes Kyjovsko, Podluží, Hodonínsko,  Strážnicko a Veselsko, setkáváme s hojným využíváním dřeva ke stavbě stodol.

Dřevěné stodoly na jižní Moravě měly zcela jinou podobu než roubené stodoly, vyskytující se v oblasti moravských Kopanic či luhačovického Zálesí. Charakteristickým prvkem byla mohutná střecha, která představovala vůči stěnám většinu celkové hmoty. Střechu neslo několik párů vnitřních dřevěných sloupů a stěny tak tvořily pouze vnější plášť stavby bez jakékoliv nosné funkce. Střecha měla většinou valbový nebo polovalbový tvar, krytinou byly slaměné došky. Konstrukce stěn byla zhotovena ze sloupků zasazených do země, nebo do prahového trámu, prostor mezi nimi vyplňoval proutěný výplet omazaný hlínou. Stodoly tohoto typu byly často podélně průjezdné, to znamená, že vrata byla umístěna na jejich kratších stěnách. Uvnitř stodoly tak vznikal velký centrální prostor, zvaný mlat, určený k výmlatu obilí. Méně prostoru zbývalo na boční části zvané přístodůlky, které sloužily ke skladování sena či slámy.

Stodola Stanislava Vajbara z Hrušek je posledním dochovaným zástupcem tohoto typu staveb. Představuje už jejich novější podobu se sedlovou střechou, krytou pálenou taškou a stěnami zhotovenými z prken.  Vlastní nosnou konstrukci tvoří tři páry sloupů, vnitřní pár je z dubového dřeva, ostatní ze smrku. Vnější páry sloupů mají užší rozpětí než pár prostřední a tvoří ostění vrat. Zároveň nesou příčně položené trámy, na kterých spočívají vaznice. Ty jsou ve středu podpírány vnitřním párem sloupů. Větší stabilita krovu je u všech sloupů zajištěna dvojitými šikmými pásky. Všechny krokve zpevňují hambálky a každou druhou krokvi navíc příčný trám v úrovni vaznic. Pozednici nesou dřevěné sloupky obvodových stěn. Na tuto základní kostru je z vnější strany nabito vertikální deštění, které je zalištované. Podlaha je z dusané hlíny.  

Stodola pochází z 90. let 19. století, na konci humna své čtvrtlánické usedlosti ji postavil tehdejší vlastník gruntu František Beneš. Ten předal později usedlost synu Josefovi, po jehož smrti přešla do vlastnictví dcery Marie (nar. 1912), provdané Hřebačkové.  Posledním majitelem usedlosti a tedy i stodoly byl Stanislav Vajbar, od něhož ji v roce 2006 muzeum získalo.  Stavba byla na místě rozebrána a převezena do Strážnice, kde byla znovu postavena s maximálním využitím původních prvků.