Objekt C7

- selská usedlost č. 69 Anny Horákové z Doubrav

Charkteristika

- rozlohou půdy (10,5 ha) se usedlost řadí mezi největší v lokalitě a její majitelé se věnovali chovu koní, krav, vepřů i drůbeže. Rozsáhlý provoz si vynutil existenci vícegenerační domácnosti, nárazově rozšířené o rodinu zemědělských dělníků - hoferů.

- usedlost vznikla roku 1834 rozdělením půllánového statku č. 57 patřícího rodině Mrázků. Její osudy se s usedlostí pojí téměř 200 let, od poloviny 18. až do poloviny 20. století.

- dispozice domu je háková s okapovou orientací. Typologicky se jedná o horizontálně i vertikálně rozvinutý trojdílný dům, do jehož hmoty je zapojena jindy samostatně stojící

patrová komora. Domovního průčelí opticky zvětšuje připojený dvojdílný výměnek.

Historie

Usedlost č. 57, jejímž rozdělením č. 69 vzniklo, bývá v pramenech označována jako půllánová. Rozsah jejích pozemků – polí, luk, pastvin a lesa – dosahujících rozlohy okolo 25 ha však nasvědčuje tomu, že se jednalo o středověkou kolonizační usedlost s lánovou výměrou. Prvním jmenovitě doloženým majitelem je roku 1670 Pavel Záhora, o dvě desetiletí později vdova Závorová. Dalších téměř 250 let se ve vlastnictví střídají muži z rodu Mrázků - Martin (1749, 59, 75); Jiří (1806); Jan (1808); František (1821, 28, 34); Josef (1835); František (1869); Jan (1898) a Ferdinand (1929). Počínaje Josefem Mrázkem žije rodina již na č. 69, kdežto starý dům získává cizí majitele.

Přestože nová usedlost byla jen částí starého celku, zachovala si všechny předpoklady pro úplnou soběstačnost. Pole, louky, pastviny a les dohromady tvořily 10,5 ha pozemků, což umožňovalo rozsáhlý chov dobytka. Běžně jsou doloženy krávy a jalovice; prasnice, selata a několik prasat na výkrm; dvě desítky slepic a husí; koza a dokonce i včelí úly. Obdělávání polí si vyžádalo stabilní přítomnost páru koní s hříbětem. Stejně početné však musely být i pracovní síly, pocházející v prvé řadě z rodiny hospodáře. V našem případě se běžně setkáváme s bohatě členěnou strukturou domácnosti, zahrnující majitele a jeho rodinu, výměnkáře (většinou rodiče, někdy i prarodiče) a svobodné sourozence. Za normálních okolností dosahoval počet dospělých pracovníků 6 až 8 lidí. V případě jeho poklesu (úmrtí, sňatek, odchod do služby), byla přibrána služebná rodina hoferů, pracující za nevelký plat a naturální mzdu. Na statku dostali většinou samostatnou světničku, v našem případě výměnek, a k tomu kousek polena zelí a brambory.

V roce 1869 jsou to Habrovanští, roku 1900 Kolářovi, v obou případech se jedná o mladé rodiny s malými dětmi.

Bohatý statek a jeho obezřetní majitelé dokázali vždy dostát všem svým závazkům. Předně to byly povinnosti k vrchnosti a státu a stejně tak ke všem členům domácnosti, počínaje starými hospodáři. Výměnkář Josef Mrázek takto žil a pracoval téměř čtyři desetiletí a dožil se úctyhodných 85 let. Mnohem tíživější však bylo vyplácení sourozenců, jejichž dědické podíly v průběhu 19. století neustále narůstaly. Ještě roku 1858 činil podíl každého ze čtyř sourozenců majitele 220 zl. Splácení se sice protáhlo na další dvě desetiletí, ale i tak mu František Mrázek dokázal dostát. Roku 1898 musel jeho syn Jan na výplatu bratra vynaložit již 1000 zl. a krávu. Pět Janových sirotků dostalo roku 1914 dokonce každý po 800 korunách dědických podílů.

Stavební vývoj

Usedlost č. 69 patří svou dispozicí i použitými stavebními prvky k mladší vývojové vrstvě lidového stavitelství na Luhačovickém Zálesí. Dům byl postaven zcela nově v prvé polovici 19. století po oddělení č. 69 od mateřské usedlosti č. 57. Nová usedlost byla postavena na zeleném drnu dosavadní zahrady, takže stavebník nebyl ničím limitován a mohl vytvořit dispozici, která nese celou řadu moderních prvků, které se plně rozvíjely teprve v průběhu 19. století. Oproti dosavadní, většinou štítově orientované zástavbě při jedné ze stran parcely, je stavení orientováno okapově a jeho průčelí vytváří souvislou hmotu. S postupným převládnutím této dendence vzniká v lokalitě, jako v jedné z mála na Zálesí, souvislá uliční fronta. Dispozice dvora je háková, nevelký hospodářský trakt navazuje na komoru a v pravém úhlu postupuje do hloubi parcely. Zde na něj volně navazují dřevěné krmíky pro vepře. Na protější stranu situovaná stodola uzavírá levou část dvora, obklopeného ovocnou zahradou. Jednolité průčelí domu sjednocuje několik dříve samostatných prvků. Předně je to obydlí hospodáře s trojdílnou dispozicí, které vedle světnice a síně s černou komorou zahrnuje i patrovou zásobní komoru. K němu je připojen dvoudílný výměnek se světničkou a komorou. Rozvinuté horizontální členění je doplněno neméně zajímavým členěním vertikálním. Patrová komora je umístěna v nejnižším místě terénu tak, aby její patro plynule navazovalo na polopatro nad síní, kuchyní a světnicí, které je přístupné ze vstupní síňky. Stejné, avšak zdí oddělené polopatro, nacházíme i nad výměnkem. Oboje plnily především funkci sýpek a prostor pro příležitostné letní přespávání.

Nepříliš častý je výskyt samostatných prostor výměnku, který vzhledem k velikosti hospodářství plnil často i funkci obytných prostor pro rodinu hoferů. Přístup je řešený pouze ze dvora usedlosti, odkud se úzkou chodbou vchází do malé světničky a sousedící komory. Rozdíly v hospodářské a sociální funkci jednotlivých částí objektu jsou zdůrazněny výtvarně pojatou fasádou. Obytná část včetně výměnku je pojata jednotně s důrazem na vertikalitu objektu, která zdůrazňuje rozlehlost prostor a počet místností. Fasáda komory a vstupní síně oproti tomu zdůrazňuje horizontální prvky dvoupodlaží - svislá bosáž, větrací okénka, dokládající hospodářskou úroveň a množství skladovacích prostor.