Objekt C6

- selská usedlost č. 33 Antonína Mališky z Provodova

Charakteristika

- množství půdy řadí usedlost mezi čtvrtlány. Majitelé byli proto považováni za relativně movité obyvatele, tvořící jádro sociální skupiny sedláků.

- usedlost vznikla na konci 18. století rozdělením kolonizačního třičtvrtělánového Orličkovského gruntu. Na jeho široké parcele vznikly sousedící dvory usedlostí č. 31, 32 a33.

- dvůr má dvojstranné uspořádání. Obytné stavení je trojdílné (světnice-síň s černou kuchyní, chlév), chlévového typu. Patrová komora stojí samostatně v čele parcely.

Historie

Čtvrtlánová usedlost č. 33 vznikla, jako mnohé jiné na Zálesí, na samém sklonku 18. století. Za svůj vznik vděčí překotnému rozvoji lokality, která se tehdy stala jedním z největších mariánských poutních míst na Moravě. Ekonomický vzestup umožňoval dělení starých rozsáhlých usedlostí, na jejichž místě vznikaly nové menší. Tímto způsobem byl rozdělen také Orličkovský grunt, poprvé doložený na konci 16. století. Nově vzniklé čtvrtinové usedlosti č. 31, 32 a 33, patří v utvářející se sociální struktuře vesnice k jádru sedlských gruntů. Jejich obyvatelé byli považováni za relativně movitou a stabilizující vrstvu společnosti. Usedlosti patřily dlouhodobě jedné rodině, v našem případě Matulíkům, kteří ji od poloviny 18. století drželi dalších téměř 150 let.

Prameny nás informují o nevzrušivém, lopotně plynoucím životě zemědělců, kteří se museli postarat nejen o vlastní živobytí, ale také dostát povinnostem k vrchnosti a ostatním nápadníkům gruntu. Takto byli označováni lidé, kteří měli podle tehdejších právních zvyklostí na usedlosti zapsány své peněžní podíly. Mohli to být předchozí majitelé nebo jejich potomci, kterým ješ- tě nebyla splacena celá cena usedlosti. V našem případě jsou to však téměř výhradně sourozenci majitele, jejichž podíl vznikl dědictvím po rodičích. František Matulík proto musel roku 1867 zaplatit Josefě Matulíkové 20 zl. a jednu krávu, Františku Miklišovi 20 zl. a Janu Matulíkovi též 20. zl. A jednu krávu. Poslední jmenovaný však zřejmě brzy po sňatku s Veronikou Buršovou zemřel a hospodář ve snaze ušetřit odmítal podíl vyplatit. Soudní dohra, zaplacení soudních výloh a pohrůžka exekucí mu byla dostatečným varováním, aby se s Veronikou roku 1880 vyrovnal. Zaplacení dluhů a dědických podílů bylo ovšem vždy dočasné a s každým převodem gruntu nastávalo opět. Zadlužení tak tvořilo trvalý rámec hospodaření a ovlivňovalo celou řadu osobních rozhodnutí, počínaje časným odchodem do služby, volbou partnera ze stejné sociální vrstvy, až po rezignaci na uzavření sňatku.

V roce 1885 koupili celou usedlost mladí hospodáři Jan a Mariana Mališkovi. Výměnu zde měli zapsanou také staří hospodáři František a Vincencie Matulíkovi a jejich nezletilá dcera. V rodině se postupně narodila dcera Františka a dva synové, Jan a Alois. Ještě roku 1921 byly obě starší děti, tehdy již téměř třicetileté, svobodné a pomáhaly na otcovském gruntě. Dědicem domu se roku 1926 stali čerství manželé Alois a Antonie Mališkovi. Jejich snaha po modernizaci hospodářství a vyrovnání se sourozenci, na které si roku 1932 vzali půjčku 8000 Kč u Spořitelny města Zlína, skončila katastrofou. Hospodářská krize znemožnila její splácení a rodině setrvale hrozila exekuce majetku, realizovaná roku 1935. Situaci se majitelé pokoušeli řešit půjčkami u další peněžních ústavů, čímž se dostávala do stále složitějších problémů.

Stavební vývoj

Na formování dvorové zástavby a stavební dispozice usedlosti č. 33 je dobře patrná proměna, kterou stavby na Zálesí na přelomu 18. a 19. století prodělaly. Zatímco stavení a hospodářské stavby starého Orličkovského gruntu se rozkládaly téměř volně, uprostřed rozlehlé, několika desítek metrů široké plochy zeleně, takže charakter zástavby byl nanejvýš volný, bez pevně vymezeného dvora, nově vzniklé čtvrtlány se musely spokojit s daleko skromnější plochou. Stavebník tak byl do velké míry omezen šířkou parcely (cca 12m), která umožňovala zástavbu pouze po stranách, při zachování průjezdného dvora. Obytný dům, chlévy a stodůlka jsou situovány pod jednou střechou a vytváří hloubkový obytně – hospodářský trakt při levé straně parcely. Naproti nim, částečně vysunuta do ulice, stojí zděná patrová komora. Vjezd do dvora, který se nachází mezi komorou a domem, uzavírá klenutá brána s vraty. Nevelká plocha dvora není, s výjimkou hnojiště, členěna žádnou další zástavbou. Štítově orientovaný dům má trojdílnou dispozici, s členěním na světnici - síň s černou kuchyní - chlév, což ho řadí k chlévovému typu. Právě takové uspořádání je podle A. Václavíka charakteristické pro starší vývojovou vrstvu lidových staveb na Zálesí. Obytná místnost je orientovaná k návsi, kam směřují i dvě z jejích oken, třetí je proraženo na dvůr, směrem ke komoře. Rozměrná síň tvoří vstupní a současně hlavní komunikační prostor domu. V levé části je černá kuchyň, v pravé schody na půdu a do sklepa. Vedle je vchod do níže položeného chléva pro hovězí dobytek. Dům byl postaven z nehořlavého materiálu, který kombinuje kámen na základy, hlínu na stěny budovy a břidlicovou krytinu na střechu. Hospodářské objekty, které dům v podélné ose prodlužují, jsou oproti tomu ve shodě se staršími stavebními zvyklostmi roubenéze silných dřevěných trámů. Zastoupen je chlívek pro prasata a ovce, s nimiž sousedí stodola s polopatrem, které slouží jako seník a sklad slámy.

V souvislosti se změnami ve způsobu bydlení na konci 19. století, se ze světnice postupně stávala reprezentativní prostora. Zmizela z ní stará kachlová kamna i chlebová pec, kterou nahradily moderní tahová frajkamna, jediný a pouze středopříležitostný zdroj tepla. V místnosti byl umístěn výstavný nábytek, většinou ložnice s manželskou postelí, skříněmi a stolkem se zrcadlem. Prostor se nevyužíval k běžnému bydlení, ale omezoval se většinou pouze na spaní. Funkci hlavní denní místnosti přejímala síň, v jejíž zadní části se vydělila obytná kuchyň se sporákem, jídelním stolem, kredencí a často i lůžkem k odpočinku. Završením této proměny byla výstavba zdi příčně oddělující vstupní prostor od vlastní kuchyně. Dosavadní chlév, bezprostředně navazující na síň, byl zrušen (poslední památkou jsou dveře na dvůr) a vznikla z něj druhá komora - spíž. Nový, moderní chlév, byl vybudován v podélné ose domu. Jeho členění i moderní prvky datují celou změnu do prvních dvou desetiletí 20. století. Důsledkem jeho stavby bylo posunutí

dřevěných hospodářských objektů ještě hlouběji do nitra dvora.