Objekt C14

- selská usedlost č. 12 Aloise Bětíka z Podhradí

Charakteristika

- celková plocha půdy, tvořená 8,8 ha polí, luk, pastvin a lesa, společně s párem volů, několika kravami, prasaty a drůbeží, tvoří hospodářský rámec, obvyklý pro selské čtvrtlánové grunty, jejichž vlastníci byli považováni za majetné obyvatele vsi.

- usedlost byla vyměřena již při založení obce, poprvé připomínané roku 1563. První doložený majitel je zapsán v urbáři z roku 1598. Souvislá držba rodiny Gajdů, Mezírků a nakonec Mlčáků je doložena od poloviny 18. století do současnosti.

- usedlost si zachovala starou podobu tzv. hromadného dvora s volným uspořádáním jednotlivých staveb. Dnešní dům pochází z konce 19. století, je z nepálených cihel, s trojdílnou dispozicí, světnice - síň s černou kuchyní - chlév, chlévového typu.

Historie

Obec Podhradí, jejíž jméno je odvozeno ze skutečnosti, že se nachází pod hradem Světlovem, je vcelku mladého založení. První písemná zmínka pochází z roku 1563 a samotné založení nebude o mnoho starší.

Vesnice je situována do neširokého, prudce se svažujícího koryta potoka, na jehož pravém břehu bylo vyměřeno prvních deset čtvrtlánových záhumenic, k nimž náleželo i č. 12. Výměra zdejších usedlostí je zjevně menší než bývalo obvyklé, takže většina statků zůstala po celou svoji existenci nerozdělená a rozšiřování lokality pokračovalo na levém břehu potoka. Na konci 16. století byl ve vesnici 1 půlláník, 23 čtvrtláníků a 4 podsedníci. První zmínka o usedlosti se nachází v urbáři novosvětlovského panství z roku 1598, tehdejším majitelem ¼ lánu byl Mach Miklatků. Pramen pečlivě vyjmenovává povinnosti poddaných vůči vrchnosti, které pak opakují i následující urbáře. Od poloviny 18. století známe souvislou řadu majitelů usedlosti. Nejprve se na ní vystřídali Martin a po něm Filip Gajdoš, po nich František Mikulášek (zachycený na indikační skice 1828) a od roku 1841 František a Anna Mezírkovi s dcerou Annou.

Od roku 1874 do rodiny přibyla vítaná mužská pomoc v osobě Antonína Mlčáka, manžela Anny Mezírkové. V roli čekanců na převzetí hospodářství vydrželi celých 19. let až do roku 1893. Během této doby přivedli na svět šest dětí: Františku, Františka, Aloise, Marii, Petra a Antonína. V určitém okamžiku tak ve společné domácnosti žili čtyři dospělí, jedna mladá dívka a tři až čtyři děti. Staré stavení bylo ještě zcela dřevěné, roubené ze silných trámů a zřejmě dožívalo se svými majiteli, manželi Mezírkovými.

Přestavba domu byla jistě na spadnutí, jak dokládá půjčka ve výši 800 zl. od Občanské záložny v Uherském Brodě z roku 1892. Oddálila ji však nemoc a nakonec smrt Anny Mezírkové. Z peněz se tedy uhradily některé staré dluhy, které se však obnovily poté, co starý hospodář odstoupil usedlost dceři s manželem. Novou půjčku ve výši 189 zl. poskytl stálý věřitel rodiny, židovský obchodník Šimon Strauss. Jeho pohledávky se v průběhu let nemenšily, ale naopak narůstaly. Hlavní část půjček šla na krytí dědických podílů a věna několika synů a dcer, které se pohybovalo ve výši 100 zl. Přestavba domu pomohla zlepšit možnosti chovu a množství dobytka. V roce 1900 bylo ve chlévě ustájeno pár volů k tahu, jeden vůl na příkrm a čtyři jalovice, z nichž dvě byly březí. Dále zde byla 2 prasata a 10 slepic. Nevyskytují se již včely, protože včelař František Mezírka mezitím již zemřel. Roku 1905 se František Mlčák žení, jeho manželka Marie pochází z Řetěchova a do manželství kromě obvyklého věna přináší i peníze. Nevíme, jestli jsou hotové nebo připsané dědickým podílem, ale každopádně k roku 1907 jsou vyplaceny všechny dluhy, jak u Občanské záložny, tak obchodníka Strausse. To je zřejmě také důvod, proč předání usedlosti následuje bezprostředně po svatbě v roce 1905. V domě žijí samy, pouze s výměnkářem Antonínem Mlčákem, v roce 1910 již žádný ze svobodných sourozenců nemá doma trvalý pobyt. O jejich osudu nevíme nic bližšího, někteří odešli do služby, jiní se jistě oženili, o čemž svědčí vyplacené dědické podíly a zmenšený stav krav a volů, součásti jejich výbavy.

Rodina se postupně rozrostla o čtyři děti, Františka, Emílii, Emila a Marii. V roce 1921 byla na usedlosti dokonce i služebná při „domácnosti a polním hospodářství“ Anastázie Vaculková. Její přítomnost zřejmě nějak souvisí s nemohoucností hospodyně, která na podzim toho roku umírá. Dědicem její poloviny usedlosti se stává syn František, za což musí ostatním sourozencům vyplatit po 4000,- Kč. Rodina s dětmi však nemohla trvale zůstat bez hospodyně, a tak se téhož roku vdovec František žení a na jeho polovinu je připsán podíl pro manželku Annu Mlčákovou.

Stavební vývoj

Provodov na vyobrazení katastrální mapy z roku 1828 působí velice archaickým dojmem, který si vesnice udržela až do počátku 20. století. Půdorys sídla je tvořen dvěma desítkami selských usedlostí, jejichž široké parcely jsou pravidelně rozmístěny po obou březích potoka. Stavby jsou rozmístěny nepravidelně, využívajíce příhodný terén v celé šířce parcely, takže dvůr je vymezen pouze trámcově a tvoří tzv. hromadný typ. Všechny společně tak vytvářejí nepříliš pravidelnou, rozvolněnou řadovou zástavbu.

Většina obytných domů byla ještě na počátku 19. století dřevěná, hospodářské stavby jsou ze dřeva všechny a stejně tak je tomu i s č. 12. Změna nastala teprve na konci 19. století, kdy bylo postaveno nové obytné stavení, nikoli již dřevěné, ale z nepálených cihel a z kamene. Stěny nejsou omítnuty, což podle A. Václavíka dokládá novější stavební zvyklosti na počátku 20. století. Vnitřní členění je však stále tradiční, spojující pod jednou střechou téměř všechny důležité provozní funkce. Dům je stále trojdílný, světnice - síň s černou kuchyní - chlév, mluvíme pak o tzv. chlévním typu. Na Zálesí je charakteristický především pro starší stavební fázi vesnického stavitelství (stejnou dispozici měl i objekt C6), případně pro obydlí nižších sociálních vrstev, které tyto zvyklosti konzervovaly.

Úzká vstupní síňka má především komunikační funkci, umožňující vstup do světnice, chléva, černé kuchyně a po schodech i na půdu. Černá kuchyň v tomto případě vytváří již samostatný prostor, oddělený od síně silnou zdí. Místnůstka je zaklenuta valenou klenbou, jež přechází v rozměrný plášťový komín, používaný k uzení masa. K vaření sloužil kachlový sporák s plotnou a pečicí troubou, který v novostavbě nahradil otevřené ohniště. Současně také umožnil instalaci tahových kachlových kamen, které vyhřívaly sousední světnici. Z tradičního otopného systému zůstala pouze zděná chlebová pec, obsluhovaná

taktéž z černé kuchyně. Sousední světnice s obytnou plochou 27 m2 a výškou stropu 2,45 m představuje novější a prostornější bydlení, které se v regionu začalo prosazovat na počátku 20. století. Ke spaní sloužily dvě postele, jedna vyhrazená pro hospodáře a druhá pro výměnkáře, kteří byli v domě stabilně přítomni. Děti se spokojily s pecí a mládež využívala improvizovaná lůžka v kuchyni a přilehlém chlévě. Spaní to nebylo nejhorší, protože v zimě zde bylo mnohem větší teplo než ve světnici.

Rozsáhlý chlév umožňoval chov většího počtu dobytka. Pohodlný přístup, především v zimě, umožňují dveře ze síně, hlavní východ z chléva zajišťují druhé dveře na dvůr. Podélnou osu domu zakončuje nevelká kůlna s bedněnými stěnami, používaná jako sklad steliva a sečky pro dobytek. Dům má jednoduchou sedlovou střechu s dvěma deskovými štíty, krytou došky z režné slámy. Krokvový krov je umístěn mírně asymetricky na osu domu tak, aby zastřešoval úzký dlážděný chodník podél vstupní dvorové stěny. Pod okny ve štítové stěně je malá předzahrádka ohrazená tyčkovým plotem, používaná k pěstování přísady zelí, choulostivější zeleniny a nemnoha květin.