Luhačovické Zálesí

Luhačovické Zálesí tvořilo v minulosti svébytný etnografický region, k němuž patřilo dvacet sedm obcí, rozkládajících se v okolí známých moravských lázní Luhačovic. První zmínku o Zálesí nacházíme již na Komenského mapě Moravy ze 17. století. Tehdejší územní rozsah byl značně větší a zasahoval až ke Vsetínu, jehož obyvatelé byli počítáni mezi Zálešáky. Později se jeho rozsah zmenšil a to především ve prospěch Valašska, Slovácka a částečně i Hané. Sousedství významných etnografických regionů ovlivňovalo zdejší podobu lidové kultury, v nichž nacházíme celou řadu společných prvků, vzájemného ovlivňování a překrývání.

Osídlení převážné části Zálesí, má svůj původ ve vrcholně středověké kolonizaci, přelomu 13. a 14. století. Nové vesnice byly cíleně zakládány v bezprostřední blízkosti místních toků, které vytvářejí centrální osu sídla. Usedlosti jsou rozměřovány pravidelně, na jednom nebo obou březích, kde se nacházejí jejich obytné i hospodářské stavby. Pásy přidělené půdy – záhumenice – stoupají odtud vzhůru, do svahů potočního údolí a vytvářejí charakteristickou záhumenicovou plužinu, místně rozšířenou o jednotlivé trati. Vesnice jsou většinou menší, s převahou krátkých řadových vsí, bez zformované návsi. Charakter zástavby je díky značné šířce parcel, dosahující 50 i více metrů, notně členitý a nepravidelný. V této podobě se osídlení mnohde udrželo až do 19. století. Teprve nárůst počtu chalup a rozdělených selských usedlostí, zahušťujících prostor sídelního jádra, začal přetvářet podobu vesnic, směřujících ke vzniku kompaktního osídlení (Provodiv, Doubravy) s pravidelnou návsí. Charakter sídel dotváří rozptýlené osídlení výše položených dvorů a lesních samot, zvaných paseky, které se formovalo v průběhu 16. až 18. století. Nově vznikající jednotky byly v úzkém hospodářském vztahu s usedlostí v údolí a plnily většinou funkci sezónních pastvin. Teprve později, v souvislosti se vznikem polí a trvalých obydlí, dochází k jejich fixaci a osamostatnění.

Zemědělství tvořilo v minulosti převažující způsob obživy obyvatel na Zálesí. Každá usedlost byla v prvé řadě výrobní podnik, zaměřený na pěstování plodina a chov dobytka. V rámci obce však nepůsobila izolovaně, ale naopak, v souladu s tradicí, byla včleněna do širšího hospodářského rámce, jehož důsledným naplněním byl trojpolní systém. Veškerá půda ve vsi byla rozdělena do tři dílů, vytvářejících rozlehlé plochy půdy. Do prvé se sela ozim (žito a pšenice), do druhé jař (oves, ječmen) a třetí zůstala ladem. Zde obecní pastýř pásl společně veškerý dobytek z vesnice, který tak nemohl udělat škodu v obilí. Konec starého systému obdělávání půdy přineslo rozšířené pěstování pícnin (vojtěška, jetel atd.) a trvalé ustájení dobytka ve chlévech, čímž došlo k likvidaci úhorů, rozorání obecních pastvin a nastolení střídavého systému obdělání polí.

K obdělání půdy používali místní hospodáři vcelku malý počet nářadí, které však mělo univerzální použití. Právě k nim lze řadit motyky, zastoupené těžkou kučovnicí a lehčí gracou se srdčitým listem. V zahradách se používal dřevěný, železem okutý rýč. Mezi drahé nářadí patřil především pluh s železnou radlicí a krojidlem, brány s železnými zuby a také vůz. Podle potřeby upravený, jako žebřinový na seno a snopy, deskový na vození hnoje a pojíšťkový s košinou na vezení lehčích nákladů. V produkci obilnin převládala – réž (žito) na pečení chleba a oves používaný jako krmivo pro koně. Ostatní druhy se vysévaly v menším množství žito (pšenice) na mletí bílé mouky, ječmen určený k prodeji na trhu. Do rubanisk se selo dvouleté žito zvané křibica. Obilí se většinou neselo jako jedno druhové, ale ve směsích - połovník (pšenice a ječmen), suržica (žito a pšenice). Vedle obilnin se sela i strava, jak jsou souborně nazývaný luštěniny - hrách, čočka a fazole. Zelenina je zastoupená především zelím, mrkví a petrželí. Výčet doplňují brambory a tuřín, zde nazývaný kvaka. Veškerá produkce byla směřována především pro vlastní potřebu a pouze přebytky se uplatnily na trhu. Pouze velké usedlosti dokázaly pružněji reagovat na požadavky obchod- níků, jako byla zvýšená poptávka po cukrovce, na přelomu 19. a 20. století nebo sladovnickém ječmenu ve 20. letech 20. století. Selská usedlost na Luhačovickém Zálesí se v mnohém podobá stavbám z okolních regionů, kterými jsou nížinné Pomoraví a kopcovitý terén Moravských Beskyd. S Pomoravím ji spojuje stavební materiál, kterým je jílovitá hlína, základní stavební dispozice trojdílného domu i postupné scelování uliční zástavby do souvislé fronty.

S Beskydy je spojuje širší využití dřeva v roubených konstrukcích stodol a chlévů a také volnější uspořádání půdorysu obce dané jeho kolonizační, záhumenicovou plužinou. Většina usedlostí disponuje obytným stavením s chlévem, samostatnou komorou, stodolou a chlívky pro vepře. Vedle toho je počet objektů doplněn o různě početné kůlny, chlévky a místně také sušírnu ovoce.

Dispoziční řešení usedlosti, respektive jejího dvora s obytným domem a několika hospodářskými stavbami, vychází z prostorových možností stavební parcely. V době středověké kolonizace měla podobu širokého pásu půdy, zvaného záhumenice, dosahující často rozměru dvou provazců, což odpovídá 56 metrů (Podhradí). Značný prostor umožňoval volné rozložení staveb s jen rámcově vymezeným dvorem, který má značně variabilní, většinou troj až pětistrannou zástavbu. Uliční fronta působila v členitém terénu nanejvýš rozptýleně a jednotlivé stavby doslova tonuly v záplavě zeleně a vzrostlých stromů. S postupujícím dělením starých usedlostí dochází ke zmenšování parcel (Provodov), jejichž rozměry se pak přibližují jiným, skromněji založeným sídlům (Doubravy). Rozměr parcely zde nepřesahuje většinou 12 metrů a nutí stavebníky k sevřenějšímu, pravidelně uspořádanému dvoru s dvoustrannou paralelní i kolmou zástavbou, která v pozdních fázích přechází do hákové, okapově orientované formy.

Obytné stavení má téměř výhradně štítovou orientaci, se světnicí směřující k hlavní komunikaci. Dispozice je trojdílná, starší stavby jsou chlévového typu (světnice- síň s černou kuchyní - chlév; komora tvoří samostatný objekt). Do domu se vstupuje síní, která má především komunikační charakter a umožňuje vstup do chléva, světnice a také černé kuchyně umístěné v zadní části síně. Prostor je v mnoha případech oddělen od vstupní části síně zdí, která podpírá stropní klenbu a komín. Stěny kuchyně byly dočerna očazené od všudypřítomného dýmu z otevřeného ohniště, na němž se vařilo přes léto. Zavedení sporáků s litinovou plotnou, značně omezilo volný pohyb kouře a tím začala postupná kultivaci kuchyně, z níž se nakonec stala univerzální obytná místnost. Světnice, do té doby hlavní a jediná obytná místnost domu, do níž se soustředily pracovní, obytné, společenské i kultovní aktivity rodiny, postupně přestala být používána a stal se z ní parádní pokoj, určený k reprezentaci rodiny.

Materiál staveb na Luhačovickém Zálesí dokládá prolínání různých vlivů sousedních regionů. Starší stavby byly roubené ze dřeva, které se i později udrželo v konstrukci stodol, seníků a chlévů. Obytná stavení se začala oproti tomu stavět z nehořlavých materiálů, především kamene a hlíny. Již v první polovině 19. století je více než polovina domů ve vesnicích z tvrdého materiálu a dále jich přibývá. Základ stavby tvoří nasucho kladené kameny, na něž se bezprostředně staví hliněná stěna. Starší způsob spočíval v jejím natloukání do dřevěného bednění, odtud tłčenica, nabíjanica. Později převládla stavba z nepálených cihel kotovic, vepřovic. Stěny se z počátku neomítaly, aby demonstrovaly použitý materiál, později převážily esteticky ztvárněné hliněné a vápenné omítky, olíčené vápnem s modřidlem.

Stavby mají krokvový krov s hambálky a čtyřspádovou - valbovou střechu. Krokve jsou jednoduše zachyceny na podkrokevnici, ležící přímo na stropních trámech. Na podélné, vstupní straně je střecha částečně přesazena, čímž vzniká nadkryté zápraží. Starší stavby byly ještě kryty doškem z režné slámy, na konci 19. století se však prosadila nehořlavá břidlicová krytina a později pálená a cementová taška. S jejich použitím souvisí i změna tvaru střechy na sedlovou s dvěma deskovými štíty.

Svébytná podoba lidové kultury v regionu luhačovické Zálesí, podobně jako i v jiných regionech, nepřečkala zlomové období počátku 20. století. S proměnou životního rámce jejich nositelů - venkovského, zemědělského obyvatelstva – začal neodvratný zánik jejich jednotlivých prvků: nejprve zanikal kroj, posléze se měnily stavby, způsob stravování i vztahy v rodině. Velice dlouho však zániku vzdorovaly výroční obyčeje, které třebas v pozměněné podobě přežívaly až do 70. let 20. století a místně až do současnosti. Udržela se především masopustní obchůzka, s velice starou maskou pohřebenáře, obaleného režnou slámou, průvodem maškar a hudebním doprovodem. Velikonoční období ožívá dětským hrkáním a pondělní mrskačkou, s obdarováním chlapců vajíčky a sladkostmi. Stavění máje se již omezuje na vztyčení jediného, vysokého stromu, společného pro celou obec. Koruna je ozdobena papírovými růžemi, šátky a fábory, s přivěšenou lahví kořalky. Zcela beze zbytku zanikla Jízda králů, doložená v 30. letech ve Velkém Ořechově a stejně tak i dožínky, organizované naposledy některými JZD. Hody se v současnosti omezují především na pořádání taneční zábavy a velkého rodinného oběda pro širokou přízeň. Obchůzka Vodění berana, konaná ještě na konci 60. let 20. století, však patří neodvratně minulosti. Rok uzavírá doba vánoční s průvodem svatého Mikuláše, přinášejícího dary dětem a především Štědrý večer s vánočním stromkem a dárky.