Areál vodních staveb

Voda a vodní živel hráli v životě našich předků podstatnou roli. Nejen že je základní podmínkou lidské existence, odedávna také představovala významného pomocníka při nejrůznějších druzích činností. Je až překvapivé, jak důmyslné mechanismy dokázali lidé sestrojit, aby co nejefektivněji využili její síly a energie. Ukázku technických vodních staveb, se kterými jsme se v minulosti na jihovýchodní Moravě mohli setkat, můžeme vidět v areálu vodních staveb. Tvoří jej horizontální vodní pila a obydlí mlynáře z Čerešníkových mlýnů, na svou realizaci ještě čeká Podhájský mlýn s valchou. Všechny tyto stavby původně stávaly v povodí říčky Velička, nedaleko Strážnice, v oblasti Horňácka.

Velička vzniká soutokem Jamného a Hrubého potoka v obci Javorník v podhůří Velké Javořiny. Tato říčka nikdy nebyla příliš bohatým vodním tokem, poskytovala poměrně dost vody v jarním období tání sněhů, v létě však téměř vysychala. Přesto však na jejím toku pracovala v minulosti celá řada mlýnů, pil i valch. První zmínky o mlýnech na Veličce pocházejí z 16. století, hojnější počet zpráv nacházíme v archivních pramenech z přelomu 17. a 18. století, kdy počet mlýnů na Veličce dosahoval zřejmě maxima.

Mlynářské usedlosti stávaly na kraji vesnice, často však byly samotou, od obce dosti vzdálenou. Usedlosti tvořil jednak vlastní mlýn, ale také hospodářské zázemí - chlévy pro dobytek a stodola. Každý mlynář totiž kromě provozování svého řemesla vlastnil také malé hospodářství.

Vlastní budova mlýna se skládala ze dvou částí - mlýnice, ve které byly umístěny mlecí stroje a obytné části, kde bydlel mlynář s rodinou. Tyto dvě části byly obvykle propojeny. Mlynářův byt tvořily hlavní obytná místnost - jizba, síň, jejíž zadní část často zabírala černá kuchyně a komora. U zdejších mlýnů se také často setkáváme s tzv. výškou, nebo také sýpkou, kdy je na přízemí nastavěno patro, plnící funkci komory. Materiálem k výstavbě mlýnice byl nejčastěji kámen, později v kombinaci s pálenými cihlami, obydlí mlynáře se stavělo z kombinace kamene, nepálených cihel nebo dusané hlíny, v poslední fázi z pálených cihel. Mlýny se na jihovýchodní Moravě většinou stavěly tzv. na svrchní vodu - to znamenalo, že voda pohánějící vodní kolo na něj dopadala z vrchu. Napájeny bývaly vodou z náhonu – umělého vodního koryta odvádějícího vodu z nedaleko protékajícího potoka nebo říčky. Pokud byl tento vodní zdroj málo stabilní, mlynář stavěl nad mlýnem nádrž, která mu v případě potřeby vždy poskytla dostatek vody. V horňáckých mlýnech pracovalo jedno nebo dvě složení ke mletí obilí a jedno složení na výrobu krupice tzv. kašník.

Mlýny a mlynáři byli už od středověku vůči okolnímu vesnickému prostředí v poměrně privilegovaném postavení. Vyplývalo to jednak z jejich hospodářské nezbytnosti a také z ekonomic-ké situace, která byla ve většině mlýnů poměrně dobrá. Už tato skutečnost pak mlýn a mlynáře pasovala do pozice vesnické elity. K tomu však přispívala i samotná osoba mlynáře, který býval zručným řemeslníkem a díky povinnosti chodit po vandru také člověkem, který „viděl svět“.

Mistr mlynář musel být skutečným odborníkem ve svém oboru, což vyžadovalo poměrně široké spektrum nejrůznějších znalostí a dovedností. Až do 19. století totiž musel být každý mlynář schopen vyrobit dřevěné součásti mlýnského složení (při mistrovských zkouškách se jako „mistrovský kus“ zhotovovalo často

vodní či palečné kolo). To vyžadovalo nejen dokonalé zvládnutí sekernické a tesařské práce se dřevem, ale také jisté matematické a fyzikální znalosti. Vedle stavby mlýnského složení byl mlynář tvůrcem tzv. „vodního díla“, tedy systému vodních splavů, náhonů a výpustí, prostřednictvím nichž přiváděl, odváděl a reguloval vodu pohánějící mlýn. Základním požadavkem bylo pochopitelně kvalitní zpracování obilovin na mouku, což vyžaduje vědomosti z oborů botaniky a potravinářství. Navíc závislost na přírodních podmínkách vyžadovala dokonalou znalost místní hydrografie. Dalším důvodem k jisté výlučnosti byla samotná poloha mlýna. Odloučenost mlýnského stavení na okraji vesnice nebo na samotách v lesních údolích představovala určité tajemno a dávala tak možnost ke vzniku nejrůznějších pověstí či strašidelných historek. Vedle zvládnutí mlynářského řemesla byli však mnozí mlynáři známi i svými dalšími dovednostmi. Známe je jako schopné hudebníky, ale také vynálezce či umělce a mezi slavnými českými osobnostmi bychom našli nejednoho „mlynářského synka“.

Mlýn byl také místem komunikace a setkávání. Často se stávalo, že se ve mlýně sešlo zákazníků více a tak na semletí svého obilí museli čekat až několik hodin. Tyto chvíle si mleči - jak se mlynářským zákazníkům říkalo - krátili výměnou zpráv a novinek, vyprávěním historek, hrály se karty, kouřila dýmka.

Mimo vlastního mlynářského řemesla se však můžeme na mlýnech setkávat i s nejrůznějšími dalšími činnostmi. V lesnatých horských oblastech, kde byl dostatek dřeva, mlynář často provozoval pilu, která se postupem času pro mnohé z nich stala hlavním zdrojem příjmů. Jindy stávala při mlýně valcha, v níž se zpracovávala vlněná tkanina na sukno. Vodní kolo v tomto případě pohánělo dřevěné palice, které vlněnou tkaninu stloukaly a spolu s působením horké vody zapříčiňovaly její sražení a zhuštění. Valch máme na Horňácku v minulosti doloženo několik, do poloviny 20. století se však dochovala pouze valcha z Podhajských mlýnů.