Areál staveb z Horňácka

Jedním z nejvýraznějších a nejsvébytnějších moravských regionů je Horňácko, kraj, který se nachází na moravskoslovenském pomezí, v podhůří Bílých Karpat. Tvoří jej obce Hrubá a Malá Vrbka, Javorník, Kuželov, Lipov, Louka, Nová Lhota, Vápenky a Suchov, přirozeným centrem je pak městečko Velká nad Veličkou. Označení Horňák-Horňácko, se začalo používat poměrně pozdě, poprvé se s ním v literatuře setkáváme až na konci 19. století. K širšímu rozšíření termínu pak došlo na počátku 20. století a vlastní Horňáci se s tímto označením identifikovali ještě později.

Oblast Horňácka byla osídlována postupně, tak jak se rozšiřovalo osídlení z níže položeného území směrem do kopců Bílých Karpat. Krajina kolem Lipova patřila ke starým sídelním územím s nalezišti z doby kamenné, samotný Lipov je poprvé zmiňován 1348. Většina horňáckých obcí byla založena převážně ve století 14. a 15., Nová Lhota však až v 16. století a Vápenky dokonce až v 18. století. Horňácko tvoří přechod mezi mírně zvlněným územím strážnického Dolňácka a Veselska a horskou oblastí moravských Kopanic. Ve zdejší lidové kultuře se tak odráží odlišný charakter krajiny i vlivy sousedních oblastí. V níže položených obcích Lipov a Louka nacházíme četné prvky a příbuznost se sousedními obcemi Veselska, zatímco Nová Lhota, Vápenky a Súchov se naopak už přiklánějí ke Kopanicím a slovenskému Záhoří.

Přes drobné odlišnosti mezi jednotlivými obcemi tvoří lidová kultura na Horňácku svébytný komplex, vymezující se nejen na základě charakteristického nářečí, ale i specifických rysů ve stavitelství, lidovém oděvu, zvycích, v hudebním, tanečním i slovesném umění. V hudebním folkloru jsou to především hudecké muziky, původně složené pouze ze strunných a dechových nástrojů, doplněných gajdami, ke kterým se až ve 30. letech 20. století přidružil cimbál, aby se nakonec ustálily na v současné době nejobvyklejším složení - housle, viola, basa, cimbál. Z tanců je pro Horňácko typický tanec sedlácká, respektive jeho starší ozdobnější forma starosvětská a jako jinde na Slovácku se i zde tančí individuální mužský tanec - verbuňk.

Zdejší krajina je v převážné míře kopcovitá, s horským podnebím a pro zemědělské hospodaření tedy méně příznivými podmínkami. Z obilovin se zde pěstovalo především žito „réž“, pšenice „žito“, ječmen, oves, dvouleté žito „špalda“, směs žita a pšenice „suržica“, vika, proso, hrách, fazole a boby. Z okopanin pak brambory a řepa, z technických plodin konopí. V níže položených vesnicích i řepa cukrovka a kukuřice, v Lipově a ve Velké se v 19. století setkáváme i s pěstováním révy. Velký význam mělo i luční hospodaření – zvláště v katastrech Hrubé a Malé Vrbky, Kuželova, Javorníku a Nové Lhoty byly velké výměry luk a pastvin. Z dobytka se chovali koně a voli, v menší míře krávy, naopak hojně byl zastoupen chov ovcí a koz, který však už na konci 19. století upadá ve prospěch většího počtu hovězího a vepřového dobytka. Drůbež se chovala v menším množství.

Horňácké vesnice zastupují v převážné většině normový sídelní typ, kdy jednotlivé usedlosti tvoří ulicovou zástavbu méně nebo více pravidelného tvaru. Hlavní osu sídla tvoří potok nebo komunikace, kolem níž byly vyměřeny selské grunty. Přilehlé boční ulice byly většinou vytvořeny pozdější domkářkou kolonizací. V případě, kdy jsou domy situovány podélnou osou ke komunikaci, navazují jednotlivá stavení těsně na sebe, u štítově orientovaných domů vznikají mezi nimi proluky. Plužina zde bývala traťová, doplněná o záhumenice za jednotlivými usedlostmi.

Dům na Horňácku je zástupcem slovácké lokální formy pomoravsko-panonského typu domu, rozšířeného na jižní, jihovýchodní a střední Moravě. Ačkoliv v současné době se zde u starší zástavby setkáváme v převážné většině s okapovou - podélnou orientací domů, ze starých katastrálních map zjišťujeme, že v minulosti převládala spíše orientace štítová. K přeměně štítového domu na okapový docházelo tak, že v průčelní linii byl ke stávajícímu domu přistavěn krytý vjezd do dvora, popřípadě další obytná místnost. Z jednotraktového domu tak vzniklo stavení s půdorysem ve tvaru písmene L.

Velký vliv na zástavbu měla v některých obcích (zejména Hrubá Vrbka, Nová Lhota) dědická dělba usedlostí. Stavební parcely zde totiž často byly už tak úzké, že nebylo možné jejich další podélné dělení, a tak hospodář musel postavit novou obytnou i hospodářskou jednotku v hloubi dvora mateřské usedlosti. Ta obvykle fungovala nezávisle na původním hospodářství a společně využívala pouze dvůr. Nový dům buď přímo navazoval na hospodářskou část první usedlosti, nebo byl od ní oddělen a stál zcela samostatně. Běžně se tak pro některé rodiny používají přízviska „zadkový“ a „predkový“ podle umístění stavení v rámci jednoho dvora.

Horňácký dům je trojprostorový - tvořila jej jizba - hlavní obytný prostor, síň, z níž se většinou vydělovala černá kuchyně, a komora, sloužící jako skladovací prostor. K tomuto základnímu typu se působením různých vlivů přidávají varianty vzniklé připojením dalších místností nebo jejich odlišným uspořádáním. Domy jsou ve starší fázi přízemní, později dochází u některých domů k nadstavění patra, sloužícího jako komora. Zvláštní podobu má tato nadstavba v Javorníku, kdy její štít vyčnívá z jinak podélně orientovaných sedlových střech řadové zástavby. Nazývá se „výška“, v ostatních obcích „sýpka“. K dalším nezbytným součástem usedlosti patřily chlévy k ustájení dobytka a stodoly, stojící zpravidla na konci humen.

Stavebním materiálem byla převážně hlína. Nejprve se stavělo technikou nabíjení, kdy se hlína smíšená se slámou dusala mezi dřevěné bednění. Po zaschnutí a zatvrdnutí tak vzniklo velmi pevné zdivo, které však bylo náchylné na vlhkost. Okenní a dveřní otvory se vysekávaly až po dokončení stěn. Od 18. století se začaly uplatňovat i nepálené cihly, tzv. kotovice. Ty se formovaly ze směsi hlíny, plev a štětin a sušily na slunci. Od konce 19. století pak tyto starší materiály nahrazuje pálená cihla. Vedle hlíny zdejší stavebníci hojně využívali i kámen. Používal se do základů, v kombinaci s nepálenými cihlami se uplatnil při stavbě obydlí, samostatně u chlévů a stodol. Dřevo bylo využito při stavbě stodol, seníků a drobných hospodářských staveb. Střešní konstrukce bývala obvykle krokvová, přičemž jednotlivé krokve byly spojeny hambálkami. Krovy bývají nejčastěji upevněny na podkro- kevnici, setkáváme se však i s případy, kdy tíhu střechy nesou podpěrné sloupy, umístěné při vnější stěně domu. Jejich využití však bylo druhotné, výzkumy ukázaly, že vznikaly až při výměně střešní konstrukce a krytiny tak, aby bylo zabráněno příliš velkému tlaku na stěny domu. Krytinu původně valbových střech tvořil slaměný došek, pozdější sedlové střechy kryla pálená taška nebo břidlice.

Podobně jako v jiných oblastech rozšíření panonského domového typu i na Horňácku se setkáváme při vstupu do domu s krytým výstupkem zvaným „žudro“. Žudro se zde stavělo ve třech základních typech. První měl jednoduché čtyřhranné sloupy bez patek, druhý typ měl sloupy kulatého tvaru, čtyřhranné patky a výraznou archivoltu. U třetího typu mizí sloupy a patky a zůstává pouze zaoblená archivolta. Na Horňácku nebylo zvykem zdobit žudro ornamentální malbou, tak jako např. na Podluží.