Areál Moravských Kopanic

Moravské Kopanice tvoří svébytný etnografický region, rozkládající se na moravsko-slovenském pomezí v okolí Starého Hrozenkova. Ten tvoří přirozené historické i správní centrum bývalých kopaničářských osad, dnes samostatných obcí Vyškovce, Vápenic a Žítkové. Ve srovnání s okolím se jedná o relativně mladé sídelní území, jehož stáří zatím nepřekročilo tří století. Jeho odlehlost a sociální i ekonomická izolovanost však přesto zapříčinila, že se na Kopanicích zakonzervovaly velmi staré kulturní jevy, jejichž původ musíme hledat v oblastech, z nichž kopaničáři přišli.

Nápadná shoda jednotlivin hmotné i duchovní kultury nás odkazují především do přilehlého západoslovenského prostoru a také do okrajového území jižního Valašska.

Kopaničářské osídlení v okolí Starého Hrozenkova se začalo formovat vcelku pozdě, teprve v průběhu 17. a především v 18. století. Pojmenování mu dala charakteristická sídla a jejich obyvatelé, nazývaní podle způsobu získávání a obdělávání nové půdy kopáním - kopaničáři, podle nich pak byl celý prostor označován jako kopanice. V moravském měřítku se nejednalo o nijak převratnou novinku v získávání půdy, kopaniny, rubanice a kučovaniny, tj. malé kusy půdy při okrajích již dříve obdělaných polí, jsou doloženy již v 16. století. Novinkou však byla skutečnost, že si lidé v blízkosti nově získaných polí začali stavět trvalá sídla. První osadníci a zakladatelé nových polí pocházeli nejen z bezprostředního okolí, ale také, a to především, ze sousedních Uher. S postupující kolonizací začali na významu nabývat i potomci již usazených kopaničářů, kteří tak ventilovali populační přebytky svých rodin. Zakládání nových usedlostí probíhalo z velké části živelně, s tichým souhlasem vrchnosti, která tímto způsobem získávala nové poplatníky, zhodnocující dosud nevyužitý les. Dostatek volné půdy dlouho dovoloval zakládat „na zeleném drnu“ stále nové usedlosti (případ usedlosti č. 92 z Vyškovce). Po zahuštění sídelní struktury nebyl její další růst již možný a docházelo pouze k dělení dosavadních kopanic a osídlování okrajových částí katastru (chalupa č. 58 z Vyškovce).

Nově příchozí osadníci byli lidé z nížin a s hospodařením v horách měli velmi malé nebo vůbec žádné zkušenosti. Proto byli nuceni využívat a přizpůsobovat zděděné postupy nížinného zemědělství. Základem hospodaření zůstalo obilnářství, kdežto chov dobytka byl dlouho pouze vedlejší činností, směřovanou k pokrytí stravovacích potřeb domácnosti. Dobytek neměl vlastní chlévy a často byl ustájen v síni hned vedle jizby. Pěstování plodin byla přizpůsobena celá řada činností na usedlosti, od zakládání nevalných horských polí, přes zajištění potřebného nářadí a volského potahu, až po stavbu stodoly. Z obilnin se pěstovalo žito a oves, ale také některé méně známé druhy, jako pohanka a těnkel - dvouřadý nahý ječmen. Případné neúrodě se předcházelo setím míšenin - směsi několika obilnin, např. polovníku – směsi viky a ovsa. Vysévání dvouletého žita zvaného špalda souviselo s klučením lesa a obděláváním vypálených rubanisk. Vedle těchto plodin měly na Kopanicích své pevné místo brambory, zelí, a také luštěniny hrách, fazole a bob. Druhově pestrá skladba plodin byla opět směřována především k zajištění stravovacích potřeb obyvatel, k pokrytí povinných dávek vrchnosti a pouze část na získání fi nančních prostředků.

Snaha rozvinout zemědělské hospodaření na Kopanicích se v nepříznivých půdních a klimatických polohách nadmořské výšky okolo 500 - 600 n. m. nemohla setkat s úspěchem. Osídlování horských poloh chyběla v regionu historická zkušenost, která by vyvolala vznik fungujícího ekonomického rámce, umožňujícího výměnu produktů a služeb mezi nížinou a horami. Kopanice takto zůstávaly dlouhodobě izolovány, postaveny mimo většinu sociálních i ekonomických struktur. Život na horských samotách se uzavíral do sebe, což v něm konzervovalo celou řadu archaických materiálních, duchovních i sociálních institucí. Díky tomu se odborníkům v terénu podařilo zachytit celou řadu zajímavých prvků lidové kultury: mužský a ženský oděv, způsob bydlení s otevřeným ohništěm a dymníkem, postupy tradičního zemědělství. Obzvlášť bohatě je zdokumentován systém věrských představ, pověrečných a magických úkonů i jejich nositelů - bohyň.

Struktura sídel na Moravských Kopanicích je definována jako horské dvorcové osídlení, vyznačující se roztroušenými usedlostmi obklopenými poli a loukami v krajině se zbytky lesů. Takové uspořádání si vynutila jak málo prostupná krajina téměř bez komunikací, tak nutnost být na dosah svých polí a pastvin. Svoji obdobu má takové osídlení v přiléhajícím karpatském prostoru, u nás pak především na Valašsku a Těšínsku.

Jakkoli se na Kopanicích zachovala celá řada archaických prvků hmotné kultury, samotná dispozice domu k němu nepatří. Nejnovější výzkumy prokázaly, že se nejedná o archaické přežitky, nýbrž o novodobou, sociálně retardovanou formu rolnického domu z přilehlé nížiny. Příbytky, stavěné z počátku jako existenční provizorium v době založení nového sídla, osvědčily v průběhu času svoji funkčnost a staly se běžným standardem. Zlepšování vzhledu obydlí a kultivace bydlení, které byly v jiných oblastech měřítkem sociální prestiže jejich majitele, se na Kopanicích neuplatnily. Obydlí kopaničářů zůstalo až do poloviny 20. století velmi prosté, nesoucí stopy práce domácích, neškolených tesařů a zedníků.

Základní rámec sídla tvořil hromadný dvůr s volnou, nepravidelnou zástavbou, bez výraznějšího ohrazení. Většina selských usedlostí disponovala dvěma objekty, dvoudílným domem a stodolou. Její využití bylo univerzální a převládaly v něm skladovací funkce, vedle nevymláceného obilí to bylo seno, doloženo je i provizorní ustájení dobytka. Vedle stodoly a seníků se na Kopanicích setkáváme i s archaickým způsobem skladování sena a slámy v rozměrných kopách, stojících volně v blízkosti domu. Dům se povětšinou skládal z jizby a síně - pitvoru, kterým se do domu vstupovalo a procházelo do obytných prostor. Síň sloužila k uskladnění nářadí, skrovných zásob a většinou i ustájení dobytka, pak hovoříme o chlévní síni. Jizba byla vyhrazena bydlení a přípravě potravy, k čemuž sloužila rozměrná chlebová pec s otevřeným ohništěm a dymníkem, zabírající většinu její plochy. Zbylý prostor zaujímal stůl s lavicemi, umístěný v rohu proti peci, a také jediná postel v domě. Veškerá výzdoba domu se soustředila v rohu nad stolem a sestávala z kříže, obrazů svatých, upomínek na vykonané pouti a životní události. Stěny jsou omazány hliněnou omítkou a nalíčeny vápnem.

Materiálem pro stavbu domu a také ostatních objektů je tvrdé, nepříliš rovné dřevo místních dubů a buků. Ze způsobu práce je patrná snaha stavebníka po funkčně vyhovujícím obydlí, ovšem beze stop tesařské pečlivosti, kterou nacházíme v jiných oblastech roubeného domu. Stavba má vázanou konstrukci založenou na rohových kamenech. Nárožní spoje jsou provedeny tesařskými zámky, zde zvané „na čapy“. Ostění oken a dveří je řešené svislými sloupky, do nichž jsou začepovány trámy obvodových stěn. Spáry mezi nimi jsou vyplněny nabíjeným mechem. Vnitřní i vnější stěny jsou chráněny hliněnou omítkou, jejíž nevelká vrstva kopíruje tvary trámů. Povrch je olíčený vápnem v přírodní, bílé barvě.

Stavby mají krokvovou konstrukci krovu s hambálky a čtyřspádovou - valbovou střechu. Krokve jsou jednoduše zachyceny na podkrokevnici, která leží přímo na stropních trámech. Na podélné, vstupní straně je střecha částečně přesazena, čímž vzniká nadkryté zápraží. Staticky malá nosnost krovu je vyrovnána ostrým spádem střechy. Proporce mezi stěnami a střechou tak vyznívají ve prospěch střechy v poměru 2:3, což umožňuje rychlé odtékání vody i tajícího sněhu. Střešní krytinou v tomto horském terénu totiž není šindel, jako např. na sousedním Valašsku, ale slaměný došek, obvyklý v nížinném Pomoraví. Způsob jeho vazby vytváří na střeše hladké plochy se stupňovitými nárožími.